Kilt a kipa aneb Židé ve Skotsku
Znáte tu, jak se jeden Skot a dva Židé ocitnou na dobročinném večírku? Když pořadatelé oznámí sbírku a už se nebezpečně blíží hostesky s košíčky na příspěvky, Skot náhle zbledne a omdlí. Oba Židé se ho okamžitě soucitně ujmou, chytí ho za ruce a nohy a rychle vynesou na čerstvý vzduch...
Takové anekdoty se mohou říkat jen v pořadu skotském, nebo židovském.
Ve Skotsku dnes žije přibližně sedmitisícová židovská komunita. Relativně malá a mladá. Původně východoevropští Židé do země přišli až v 19. století. Přesto je velmi zajímavá, a to zejména, když se na ni zaměří uznávaný fotograf, držitel ceny World Press Photo, Judah Passow. Jeho snímky do konce března vystavuje Židovské muzeum v Praze.
Svatební hosté před synagogou radostně očekávají nevěstu a ženicha. V popředí stojí smějící se žena na podpatcích a mladý muž s jarmulkou na hlavě, oblečený v typické skotské sukni. Kilt a kipa na jedné z fotografií Judy Passowa ožívají jako symboly sdílené identity skotských Židů, jak říká kurátor výstavy Michael Mail.
„Židovský pohled na věc je, že můžete mít obě identity. Můžete být skotský Žid i židovský Skot. Třeba když hrají skotští fotbalisté, velmi to prožívám. Anebo hudba – moje matka miluje zvuk hry na dudy. Takže my se cítíme jako skotští vlastenci, ale zároveň jsme i hrdí židé. A obě identity kombinujeme.“
Říká kurátor výstavy Michael Mail, rodák z Glasgow, který dnes žije v Londýně. Jeho rodina má kořeny ve východní Evropě, podobně jako většina skotských Židů. Ostatně to mají společné s americkými Židy. Navíc obě komunity – americká i skotská – jsou v porovnání s kontinentální Evropou, mladé:
„Jednotlivci přicházeli do Skotska v průběhu 18. století, ale první židovská komunita vznikla až v roce 1816 v Edinburku. Takže naše komunita je mladá, ale je to relativní, protože oproti Americe zase tak mladá není.“
V rodinách skotských Židů je dodnes možné zaslechnout nějaké slůvko v jidiš, v jazyku, který si s sebou přivezli z předešlé domoviny:
„Můj otec rozumí jidiš a zná pár slovíček. A jsou ještě lidé, kteří umí jidiš, ale spíše ti starší. I když, řekl bych, že v Británii, a možná i jinde na světě, můžeme pozorovat jakýsi návrat k jidiš. Mladí lidé se začínají učit tento jazyk, zpívají v něm písničky a studují tuto kulturu. Takže to není ztracené.“
Zajímavé je, že skotština a jidiš mají některé zvuky podobné. Michael Mail k tomu přidává historku z dětství:
„Je to docela legrační. Já jsem v dětství vůbec netušil, jestli jsou některá slova v jidiš nebo skotsky. Ve skotštině se často používá zvuk „ch“. Dám vám příklad, mátl mě třeba výraz „drich“ – „drichtí“, což ve skotštině znamená něco jako mlhavo, deštivo.“
Jak připomíná Michael Mail, Židé ve Skotsku nepoznali ústrky ze strany státu ani sousedů a naštěstí nikdy nezažili hrůzy pogromů jako v zemích, z nichž v 19. století přicházeli. Ve Skotsku našli příjemné místo k životu, i když původně to měla být jen přestupní stanice k plavbě za oceán. Skoty a Židy mnohé spojuje, a zdaleka to nejsou jen poťouchlé vtipy o šetřílcích:
„Skoti jsou velmi štědří a Židé také. Takže vtipy o lakomých Skotech a Židech jsou jen stereotyp, který nepotvrzuji. Spojují nás i jiné podobnosti: například důraz na vzdělání, které je důležité jak pro skotskou, tak pro židovskou kulturu. Obě skupiny jsou také dost podnikavé. A další věc: Skotové mají tendenci stavět se proti establishmentu, zpochybňovat ustálené pořádky, a to je i židovský příběh.“
Uzavírá Michael Mail.
