Židovské stopy v Libyi

Dnes zůstávají v Libyi jen nepatrné stopy po židovské přítomnosti. V zahraničí však přežívají někdejší příslušníci zdejšího židovského společenství a jejich potomci. Ti dnes fascinovaně pozorují, jak Kaddáfího jednotky a povstalci podporovaní ze strany NATO bojují o kontrolu nad zemí, která jim kdysi také byla domovem. „Mám sympatie k lidem, kteří bojují proti Kaddáfímu,“ říká Gina Bublil-Waldmanová, ale dodává: „mám však také smíšené pocity.“ Tato žena dnes stojí v čele sanfranciské organizace židů, kteří pocházejí z arabských zemí. Dodnes prý pociťuje zlost a lítost nad vyhnáním její rodiny z Libye. V současné době by se také bála do Libye přijet. Naopak Navit Barelová, jejíž rodina odešla do Izraele, by ráda vlast svých rodičů navštívila. Její otec i matka, dnes už zemřelí, se narodili nedaleko zmíněné tripolské synagogy Dár al Biši. Události v Libyi jí prý vrátily vzpomínky na rodiče a touhu s nimi hovořit.

Libyjští Židé žijící v zahraničí jsou hrdí na své dědictví a dokonce pociťují nostalgii po starém domově. Ale také cítí hořkost nad špatným zacházením, jehož se jim ze strany tamních muslimů dostalo. Těžko se smiřují s likvidací svého starobylého společenství během vlny protižidovských násilností, které propukly poté, co v roce 1948 vznikl stát Izrael. Dnes lze většinu stop po libyjských Židech najít v Hara Kabira, písečném slamu, který kdysi býval tripolskou židovskou čtvrtí. Uvnitř opuštěné synagogy Dár al Biši je dodnes nad místem, kde byly uschovány svitky Tóry, možné číst hebrejský nápis. Zašlá písmena obsahují první slova biblické modlitby „Slyš Izraeli“. Na podlaze ale leží smetí nastřádané zde po mnoho desetiletí. V jiných částech komplexu dnes žije libyjská chudina. Také na třech žlutavých domech v nedaleké uličce lze najít šesticípé Davidovy hvězdy. Zde sídlil mládežnický klub, kde vyučoval hebrejštině otec Navit Barelové, zmíněné Izraelky, jejíž oba rodiče pocházeli z Libye. Dnes tyto budovy vlastní libyjská vláda.

Židé do míst, kde dnes leží Libye, přišli před 2300 lety. Většinou se usazovali při pobřeží, tam, jde je dnes Tripolis a Benghází, a zůstávali zde žít pod nejrůznějšími vládci, kteří se zde střídali – Římany, osmanskými Turky, Italy, a nakonec nezávislým arabským státem, který dnes deptá občanská válka. Někteří z Židů prosperovali, a zabývali se obchodem, lékařstvím nebo šperkařstvím. Během muslimské nadvlády zažili období relativní tolerance i výbuchy nepřátelství. Itálie se zde chopila moci v roce 1911, a fašistický diktátor Mussolini zde nakonec začal uplatňovat diskriminační protižidovské zákony. Někteří z nich museli odejít ze státní služby a museli pracovat o sobotách, kdy podle svého náboženství mají povinnost zachovávat klid. Ve 40. letech byly tisíce z nich poslány do koncentračních táborů zřízených v Severní Africe, a stovky z nich tam zemřely. Někteří byli dokonce deportováni do táborů v Německu a Rakousku.

Jejich potíže neskončily s koncem války. V arabském světě se čím dál více projevovala zloba vůči úmyslu sionistů vytvořit v Palestině židovský stát, a ta se obrátila proti všem Židům jako údajným nepřátelům Arabů. V listopadu roku 1945 propukly v Libyi třídenní násilnosti, během kterých dav vypaloval židovské domy a zabíjel Židy. Zemřelo jich přinejmenším 130, z toho desítky dětí. Když pak byl v roce 1948 vytvořen Izrael, stal se cílem mnoha židovských uprchlíků z řady blízkovýchodních zemí, včetně Libye. Otec Izraelky Navit Barelové uprchl v roce 1949, a její matka krátce poté. Když se v roce 1969 ujal moci plukovník Kaddáfí, většina libyjských Židů už žila v exilu. Nový diktátor vypudil zbytek Židů, kteří si směli vzít jen jeden kufr a malé množství peněz. Majetek Židů byl zabaven, ale není známo, o jak velké částky šlo. Také případné dluhy, které měli libyjští muslimové vůči tamním Židům, byly oficiálně smazány, zatímco z židovských hřbitovů byla udělána smetiště nebo byly změněny na stavební pozemky. Většina synagog byla zbourána a nebo jsou dnes používány pro jiné účely – z některých jsou dokonce i mešity. Ze společenství, které v jednu dobu čítalo na 37 tisíc lidí, nezbylo skoro nic.

A tak v Libyi vzpomínka na Židy mizí. Starší muslimové, kteří si své židovské sousedy pamatují, raději nic neříkají, aby nebyli obviněni ze sympatií k Židům. „Byli tady kdysi Židé, ale odešli,“ říká muslimský obyvatel bývalé tripolské židovské čtvrti, a je při tom nervózní, když má mluvit o tom, co se s nimi stalo. Určitý odkaz ale po sobě libyjští Židé nechávají. Například takzvaný „hrajmech“, rybí jídlo, které je do dnešních dnů v zemi oblíbené. Nedávno dokonce jeden státní úředník doprovázející zahraniční reportéry do rybí restaurace označil toto jídlo jako židovskou specialitu a hltavě ji při tom jedl. Židé také vyráběli známou pálenku z fíků, kterou ti muslimové, kteří nedodržují zákaz pití alkoholu, mají dodnes rádi.

Na světě je dnes více než sto tisíc libyjských Židů a jejich potomků. Většina žije v Izraeli, další jsou v Itálii a dalších zemích. Takřka nikdo z nich se do své původní vlastní nechce trvale vrátit, ale Musa Ibrahim, mluvčí nyní ohrožené Kaddáfího vlády tvrdí, že by jim byl umožněn návrat. Museli by se prý ale vzdát izraelského občanství. Vláda v rukou povstalců v Benghází se zatím nijak nevyjádřila k otázce, zda má nějaký zájem zlepšit své vztahy se starou židovskou komunitou. Její mluvčí jen prohlásil, že v budoucí Libyi bude panovat svoboda vyznání. Maurice Roumani, historik zabývající se dějinami Židů v arabských zemích a libyjský rodák, tvrdí, že cítí silnou touhu se vrátit, ale ví, že místa, jež si pamatuje, už dávno neexistují. Pan Roumani popsal, jak si sám sebe pamatuje jako chlapce v Benghází: vidí, jak kráčí do synagogy vedle svého otce a slyší kolem sebe verše z Koránu, jak zní z rádia, které je v kavárně na ulici. Dnes je z bengházijské synagogy kostel koptských křesťanů sídlících v Libyi, a z hrobu Mauricova otce nezbylo nic – na místě židovského hřbitova stojí dům.