Zvládnout agresi ve vztazích pomáhá projekt Diakonie Českobratrské církve evangelické
Někdy našim dobrým vztahů staví do cesty překážky okolí. Nepřejícní lidé a jejich pomluvy, nemoci, nepravidelná pracovní doba – to jsou jen některé z nich. Mnoho překážek si ale vytváříme sami svou povahou. Někdy třeba příliš prudkou, někdy nepřiměřeně mírnou. Co dělat, pokud pak do vztahu vstoupí agrese?
Násilí ve vztahu zažil každý, tvrdí Helena Šašková, vedoucí SOS centra Diakonie Českobratrské církve evangelické. Jedním z jeho projektů je také Stop násilí ve vztazích:
„My v naší práci rozlišujeme partnerské násilí a domácí násilí. To partnerské je určitě častější. Když říkám, že ho zažil každý, je to proto, že má aktivní i pasivní podoby. A do těch pasivních patří i ignorování, to že neodpovídáme, jsou to určité taktiky, které v tom vztahu lidé používají.“
Co může udělat člověk, když se jeho partner, rodič, nebo dítě začnou vůči němu chovat násilně:
„Člověk reaguje ve dvou rovinách. Jednou je bezprostřední reakce. Ta bývá častěji vedena emocemi, reagujeme buď pasivně, nebo agresivně. Buď jsme akční, nebo se stahujeme.“
Ovlivnit to je těžké, ale možné.
„Tady bych doporučila se snažit neleknout se. Když se člověk nelekne, tak spíš zapojí rozum a zachová se adekvátně způsobem, který neeskaluje to násilí.“
Z dlouhodobého hlediska je třeba rozmyslet se, zda se vztah pokusím změnit nebo z něj odejdu.
„Většinou lidi odcházejí ze vztahu, když ztratí naději, že ten problém má řešení.“
Buď když se jeden z partnerů problém odmítá připustit či jakkoliv řešit. Nebo pokud všechna řešení selhávají, třeba pokud se jedna z osob chová psychoticky.
Hádky jsou ve vztazích běžné, jak ale člověk pozná, že už byla překročena hranice a jde o psychické násilí:
„Tady je důležité rozlišení, kdy je ta hádka smysluplná, kdy výstupem té hádky je nějaké řešení. A kdy jde o samoúčelné násilí.“
Každý člověk má také jinou míru odolnosti.
„Je to opravdu záležitost té párové dynamiky.“
Co můžu dělat, když mám podezření na násilí ve vztahu nějakého blízkého člověka, ptám se také Heleny Šaškové:
„Pokud je to vztah, ve kterém si můžeme dovolit vyjádřit znepokojení, je namístě podpořit toho člověka, aby vyhledal pomoc. Těžko můžeme toho člověka zachránit.“
Právě SOS centrum Diakonie je jednou z organizací, která pomoc všem, kteří mají potíže se zvládáním agrese ve vztazích, poskytuje.
„My jsme zaměřeni na práci s osobami násilnými a ti si od roku 2009, kdy jsme s prací začali, už cestičku našli. Velmi často si nás nachází na internetu. Většina lidí, kteří mají problém s násilím ve vztahu, nejsou lidé, kteří by se takto chtěli chovat. Nabízíme skupinovou nebo individuální práci s násilnými osobami a dvě formy práce s páry. Jednou je klasická párová terapie a druhá je práce se skupinou párů.“
U párové terapie je potřeba dobře zvážit, zda je vhodná. Mohlo by při ní dojít k reviktimizaci:
„Když se oba partneři shodují v tom, že jejich útoky jsou vzájemné, není důvod nepracovat s nimi jako s párem. Člověk, který útočí, je odpovědný za násilí, ale za eskalaci konfliktu jsou zodpovědní oba. Proto má smysl pracovat s nimi jako s párem.“
Partnerské násilí je problémem celé společnosti také proto, že jeho svědky bývají děti. Ty to pak může zásadně ovlivňovat.
„Mají potom tendence buď agresivní, nebo pasivní. Buď se stávají snadněji obětí, nebo mají tendence reagovat ve stresových situacích agresivně.“
Dodává Helena Šašková z Diakonie Českobratrské církve evangelické.
