| V minulém dílu našeho historického seriálu jsme se rozloučili na konci sedmdesátých let, kdy tání sovětsko-amerických ledů tvrdě přerušila sovětská invaze do Afghánistánu. Vraťme se tedy do doby zhruba před dvaceti lety. 30. května 1982 přivítala Severoatlantická aliance v pořadí šestnáctého člena, Španělsko. Jeho mladá demokracie dospěla k branám NATO během krátké doby po pádu Frankovy diktatury. Tehdejší generální tajemník Aliance Nizozemec Joseph Luns vnímal přijetí Španělska do Aliance jako významnou událost. J. Luns: Rozhodnutí nejmladší evropské demokracie spojit svobodně svůj osud s kolektivní bezpečností a prosperitou Západu je dramatickým a nezvratným svědectvím pokračující životnosti Aliance a její důležitosti jako garanta naší svobody a základních hodnot. Počátkem osmdesátých let bylo jasné, že ekonomika Východního bloku má vážné problémy. Sovětský svaz navíc ruinovaly závody ve zbrojení a válečné dobrodružství v Afghánistánu. Americký prezident Raegan toho využil a vystartoval se strategií hvězdných válek. Projekt se ani nerozjel, ale jeho rozpočet nahnal Moskvě strach. Kreml proto musel ustoupit požadavkům Spojených států a NATO. Ty se týkaly nejen snížení počtu nukleárních zbraní, ale také zbraní konvenčních. Změnu poměru sil odrážel také nový program NATO nazvaný "Aliance pro mír a svobodu", který kromě odzbrojovacích jednání požadoval také dodržování lidských a občanských práv. Po nástupu Michaila Gorbačova k moci v roce 1985, se pak bipolární svět začal hroutit jako domeček z karet.Právě Gorbačov si jako první uvědomil, že Sovětský svaz nemůže zbrojní závody se Spojenými státy nikdy vyhrát. Nejprve Kreml souhlasil s Bruselskou deklarací o kontrole konvenčních zbraní. Další odzbrojovací jednání měla brzy přijít. Při podpisu Bruselské deklarace v prosinci 1986 tehdejší šéf americké diplomacie George Shultz vytušil, že začíná nová éra. G. Shultz: Po velmi dlouhé době vidíme alespoň možnost učinit velký krok kupředu ve snaze drasticky snížit počet jaderných systémů středního dosahu. Nabízí se zároveň možnost radikálního, možná až padesáti procentního snížení počtu strategických útočných zbraní. Politika a to nejen na místní úrovni je především o lidech, a tak je kromě Michaila Gorbačova třeba představit dalšího státníka, který významně přispěl k rozleptání totalitní pavučiny svazující země Východní Evropy. 1. července 1988 stanul se stal šéfem NATO Němec Manfred Wörner, který měl brzy sehrát klíčovou roli v rozšiřování Aliance směrem na východ. M. Wörner: Pro mě osobně tato aliance nikdy nebyla organizace jako každá jiná. Vždycky pro mě byla něco víc, než jen vojenský pakt. Aliance pro mě byla garantem svobody, mimochodem rovněž mé osobní svobody.Když na jaře 1989 slavila Aliance své 40. narozeniny, jakoby Manfred Wörner tušil, že celý Východní blok čeká za několik týdnů naprostý kolaps. M. Wörner: Východ se obrací k Západu. 150 let po Komunistickém manifestu, komunismus manifestačně selhal. Události jsou určovány naším koncepčním vedením a bude tomu tak i nadále, pokud si udržíme iniciativu. Jednoznačně máme šanci přiblížit svět našim představám, otevřít hranice, dosáhnout větší svobody, snížit počet zbraní a docílit vlády zákona. | 
Summit NATO 
