Důvodem, proč samohybná děla nahrazují v současných válkách děla tažená, je nutnost větší mobility. Poloha dělostřeleckých baterií může být odhalena po prvním výstřelu a proto potřebují rychle vypálit střely a hned se přemístit. Osud iráckých dělostřeleckých baterií ve válce v Perském zálivu ukázal, co čeká dělostřelectvo, které zůstane na místě.

  155 mm samohybná houfnice M109

  Pravděpodobně nejúspěšnější a nejrozšířenější samohybná kanonová houfnice v ráži 155 mm. Používá ji nejen většina armád států NATO, ale i armády dalších zemí. Firma United Defense jich za 40 let vyrobila přes 6000 kusů. Za tu dobu prošla mnoha modernizačními programy, zaměřenými na zvětšování dostřelu a operační způsobilosti.

  Nejnovější verze pro americkou armádu nese označení M109A6 PALADIN má zařízení pomáhající při nabíjení, lepší pancéřovou ochranu a dostřel s běžným nábojem 22 km, se speciálním* pak 30 kilometrů. Bojová hmotnost je 25 tun a osádku tvoří 6 osob. Na standard verze PALADIN modernizuje americká armáda 950 houfnic.

  155 mm samohybná houfnice PzH 2000

  Německá Panzerhaubite (PzH) 2000 dnes představuje nejpokrokovější a nejefektivnější sériově vyráběný typ ráže 155 mm. Díky automatizovanému nabíjecímu systému a hlavni dlouhé 52 ráží dokáže střílet rychlostí 10 ran za minutu do vzdálenosti 30 kilometrů, při požití munice s menším dnovým odporem* až 40 km. Při testech v roce 1997 dosáhla houfnice, díky automatickému nabíjení, kadence 12 střel za minutu.

  Bojová váha je 55 tun, osádka 5 osob. Německá armáda by do konce roku 2002 měla obdržet 185 kusů tohoto samohybného děla, dalších 70 kusů posílí italskou armádu a naposledy se pro tohle dělo rozhodlo Nizozemsko.

  155 mm dělo GCT

  Francouzské dělo má také automatické nabíjení, což umožnilo snížit počet obsluhy na 4 osoby. Věž s kanonem je umístěna na odlehčeném podvozku tanku AMX-30 a bojová hmotnost je 42 tun. Dostřel s normální municí je 23,5 km, s prodlouženou střelou* 30 km. Zvláštní zařízení umožňuje rychlou salvu během 45 sekund. Závod GIAT vyrobil 500 těchto samohybných děl a za války v Perském zálivu bojovaly proti sobě, jak na straně Saudské Arábie, tak Iráku.

  V době svého vzniku, před dvaceti lety se jednalo o špičkovou zbraň. Francouzská armáda se rozhodla houfnici modernizovat instalací nového systému řízení palby, motoru i automatickou převodovkou. Menší část houfnic čeká ještě radikálnější přestavba, během níž by dostaly hlaveň dlouhou 52 ráží díky níž by dostřel dosahoval s novým typem střel* až 42 km.

  152 mm samohybná kanónová houfnice DANA

  V české armádě je tato moderní dělostřelecká zbraň, s automatickým nabíjením na automobilovém podvozku, schopna zabezpečit účinnou palebnou podporu činnosti pozemních vojsk. Maximální dostřel je 18 km a rychlost střelby 4 rány za minutu. Bojová hmotnost je necelých 30 tun a posádku tvoří 5 osob. Může vést přímou (v případě potřeby i kruhovou) a nepřímou palbu.

  Houfnice je vyzbrojena 152mm kanónem a 12,7mm protiletadlovým kulometem. Provoz i výroba kolových vozidel jsou ve srovnání s pásovými vozidly levnější a na silnicích se mohou pohybovat větší rychlostí. Slonenský výrobce ji upravil na standardní ráži NATO 155 mm pod názvem Zuzana.

  155 mm samohybná houfnice CAESAR

  Systém byl od samého počátku koncipován pro co nejsnažší přepravitelnost vzduchem. Jedná se o kombinaci klasické tažené kanonové houfnice 155 TR s hlavní dlouhou 52 ráží a podvozku automobilu Mercedes UNIMOG 6x6. CAESAR je možné bez přípravy přepravovat bez obsluhy taktickými letouny C-130 Herkules, když váží okolo 15 tun. Bojová váha je 18,5 tun, rychlost střelby 6 ran za minutu a maximální dostřel se s speciální municí* blíží 42 km. Osádku, včetně řidiče, tvoří 6 osob. Hlavní úlohou tohoto děla je poskytování dělostřelecké podpory silám rychlého nasazení.

  I když byla tažená děla na bojištích většinou nahrazena samohybnými zbraněmi, stále si ještě udržela místo ve výzbroji moderních armád. Jejich výroba, údržba a provoz jsou levnější. Klasická tažená děla mohou být vrtulníky dopravena i do míst nepřístupných těžší technice.

  155 mm houfnice M198

  Toto americké dělo nahradilo houfnici M114, která byla více než čtyři desetiletí používána na celém světě. M198 váží přes 7 tun a dostřelí standardním nábojem 22 kilometrů, se speciálním nábojem* pak 30 km, při rychlosti střelby 4 rány za minutu. Má klasickou rozevíratelnou lafetu, při střelbě je dělo usazeno na platformě a má zvednutá kola. Obsluha čítá 11 osob a houfnice může používat 25 různých druhů munice.

  155 mm kanon FH-70

  Anglo-německo-americký kanon dokáže vést palbu v desetisekundových intervalech, což je lepší kadence, než mají jiná děla. Přídavná pohonná jednotka umožňuje nezávislý pohyb rychlostí až 16 km/h. Obsluha je 7 nebo 8 osob a dostřel 24 kilometrů klasickým nábojem, s prodlouženým* pak o 7,5 km dále. FH-70 používá tři druhy munice.

  122 mm houfnice D-30A

  Ruská 122mm houfnice D-30A je základní výzbrojí dělostřelectva mechanizovaných útvarů Armády ČR. Konstrukce lafety umožňuje kruhovou střelbu, obsluhu tvoří 7 osob. Maximální dostřel je 15 kilometrů a rychlost střelby 6 až 8 ran za minutu. Váží necelé tři a půl tuny a bývá tažená zpravidla za středním nákladním terénním automobilem, na kterém se přepravuje i dělené střelivo.

  *Zvětšení dostřelu až o deset kilometrů lze dosáhnout při použití prodloužené střely s nižším aerodynamickým odporem a generátorem plynů v dnové dutině střely. Ještě větší prodloužení dostřelu přinášejí speciálně upravené náboje s raketovým motorem, kdy je střela po určitou část své aktivní dráhy letu poháněna motorem na tuhé pohonné hmoty a zbylou část dráhy letí po balistické křivce. V USA právě probíhají testovací střelecké zkoušky speciálně upravených kanónových nábojů zvyšují maximální dosah střelby na 51 námořních mil, tj. 94 km.

  Odpalovací zařízení pro více raket (raketomet) se stala neuvěřitelně silnou a destruktivní zbraní vzhledem ke své schopnosti ničit nepřátelské cíle tím, že odpalují obrovská množství silných výbušnin na dlouhé vzdálenosti a v krátkém čase.

  Raketomet MLRS

  Vývoj systému iniciovala americká armáda v roce 1976 jako reakci na ohromnou sílu sovětských raketových systémů. Raketomet MLRS začali Američané používat v roce 1980 a následovaly modifikace vyráběné mezinárodním konsorciem (Velká Británie, Francie, Německo, Itálie, Nizozemsko a Turecko).

  Základ raketometu M270-MLRS tvoří pásový podvozek odvozený z bojového vozidla pěchoty M2 Bradley, v přední části s pancéřovanou kabinou pro tříčlennou posádku. Na zadní ložné ploše je lafetována raketnicová skřín. Ta je pancéřovaná a představuje odpalovací zařízení pro dva raketnicové svazky po šesti neřízených raketách. Přepravní a odpalovací kontejner představuje manipulační komplet pro skladování a přepravu i nabíjení. Tento jednotný kontejner je konstruován tak, aby zajistil úplnou mechanizaci jak v průběhu zásobovacího cyklu, tak při nabíjení.

  Systém řízení palby spolupracuje s ústřednou řízení palby čet a bateríí i družicovým navigačním systémem. Bojová váha raketometu je něco přes 25 tun a dostřel podle druhu munice 30 až 42 kilometrů. Doba přípravy ke střelbě od 5 do 10 minut.

  Pro raketomet byly vyvinuty neřízené rakety lišící se od sebe druhem submunice, ráží i dostřelem. Neřízené rakety M77 jsou určeny proti živé síle a obrněné technice na vzdálenost až 30 kilometrů, nebo k zaminování terénu. Kazetové rakety se samonaváděcí submunicí typu SADARM , nebo TGW jsou určeny proti tankům. Vyšší bojové možnosti mají zajistit rakety operačně taktického určení ATACMS ráže 610 mm s dostřelem až 100 kilometrů, které nahradily rakety Lance.

  Pod názvem HIMARS je vyvíjen pro námořní pěchotu "poloviční raketomet" na automobilovém podvozku. Bude mít na korbě pancéřovanou raketnicovou skříň jen pro jeden raketnicový svazek o šesti raketách, stejný jako má raketomet M270-MLRS a stejná bude i munice včetně ATACMS.