Autor:  Air Force Link

Vzdušný prostor nad Českem bude v době listopadového summitu NATO kontrolovat E-3 Sentry AWACS. Průzkumný Boeing přistál na pardubickém vojenském letišti v pondělí 7. října. Letoun Avax patří do výzbroje armád NATO. Radarový systém umožňuje posádce dokonalý přehled o vzdušné i pozemní situaci v okruhu stovek kilometrů. Podle velitele národního střediska Velení vzdušných sil by se měli mezi operátory v budoucnu objevit i čeští odborníci. kteří budou spolupracovat s ostatními kolegy z NATO přímo na palubě těchto letadel a tak se podílet na kontrole vzdušné situace nad naším teritoriem.

Poslední ozbrojené konflikty jednoznačně dokazují, že elektronický boj (EB, anglicky EW - Electronic Warfare) sehrává v moderním válkách velmi důležité místo. Speciální letouny radiolokačního průzkumu, víceúčelové průzkumné letouny a letouny rádiového a radiotechnického průzkumu jsou podporovány bezpilotními prostředky i umělými družicemi. Systémy se dovedou navzájem doplňovat a vyměňovat si získané průzkumné údaje a využívajíce přitom prostředky pro utajený přenos dat.

Utkání prostředků radioelektronického průzkumu a prostředků protivzdušné obrany protivníka je jednou z hlavních oblastí, kde se rozhoduje výsledku střetnutí, jinými slovy právě tato letadla už vyhrávají války.

Počátky leteckého varovného systému je třeba hledat v posledním období 2. světové války, kdy se americké námořnictvo zoufale snažilo omezit útoky japonských sebevrahů. Vedle torpédoborců vybavených radary dalekoho dosahu měly flotily včas varovat i upravené torpédonosné letouny TMB Avenger vybavené primitivním systémem AWACS. Po válce si rozvoj systémů vynutil nalezení většího nosiče, jímž se stal dopravní C-121 Super Constellation. Po dvaceti letech služby ho vystřídal současný E-3 Sentry.

E-3 Sentry AWACS

(Airborne Warning and Control System), je letadlo včasného varování a kontroly které poskytuje velitelům sil protivzdušné obrany Spojených států a NATO možnost dohledu, velení, kontroly vzdušného prostoru a komunikace. Jeho nasazení v operaci Pouštní bouře dokázalo, že v současnosti je nejlepším velitelským a kontrolním bojovým letounem na světě.

E-3 Sentry je modifikovaný dopravní Boeing B-707 s kruhovou rotační radarovou anténou, ukrytou v diskovitém radomu o průměru přes 9 metrů, který nesou dva pylony nad trupem. V disku je radar, jenž umožňuje obsáhnout celý prostor od zemského povrchu až po stratosféru. Má dosah víc než 322 km pro nízko letící cíle a větší pro objekty ve vyšších a velmi vysokých výškách.

V kombinaci se systémem identifikace vlastních letadel může zjistit, rozpoznat a vést v patrnosti jakýkoliv přátelský nebo nepřátelský letoun, přičemž dokáže eliminovat odrazy od země, které jiným druhům radarů působí potíže. Radarové a počítačové subsystémy mohou shromažďovat a poskytovat úplné a detailní informace o bojišti, včetně vyčerpávajících dat o pohybu a místu jak nepřátelských, tak přátelských lodí a letadel.

Informace mohou být odesílány hlavnímu velitelství a kontrolovány v centrech v zázemí nebo na palubách týlových lodí, v době krize mohou být zasílány přímo do hlavního štábu ve Spojených státech. Jako podpora operací vzduch-země poskytuje Sentry informace potřebné pro útok, průzkum, vzdušnou přepravu a přímou leteckou podporu pozemních sil. Může rovněž předávat informace velitelům leteckých operací a hlavnímu veliteli vzdušné války. NATO získalo 18 strojů, přičemž první obdrželo v lednu 1982.

E-2C Hawkeye

je námořní obdobou E-3 Sentry. Je to taktický letoun včasné výstrahy a kontroly operující z letadlových lodí, ale nejen z nich. Bojovým skupinám letadlových lodí poskytuje včasná hlášení o nepřátelských objektech a plní i velitelské a kontrolní funkce. Své mise může vykonávat za jakéhokoliv počasí. Jeho turbovrtulové motory mu navíc zajišťují nízkou spotřebu paliva, a tedy vynikající vytrvalost.

Grumman E-2 vzlétl už 21. října 1961, ale dodnes drží krok s vývojem v oblasti vzdušné včasné výstrahy. Letadla E-2C řídily útočné stíhače F-14 Tomcat proti cílům v Libyi roku 1986 a prováděly úspěšně také kontrolní a velitelské lety v průběhu války v Perském zálivu. Zde naváděly útočné a bitevní skupiny při jejich zásazích proti Iráku. V U.S. Navy byly E-2C zařazeny do služby v listopadu 1974, dále jsou ve výzbroji Japonska a Izraele. V současné době je vyvíjena modernizovaná verze E-2 2000, kterou pro svoji letadlovou loď zakoupila i Francie.

E-8CJoint STARS

spojený radarový systém dozoru nad cíli a útokem (Joint Surveillance Target Attack Radar System) je létající základna vybavená systémem průzkumu zemského povrchu o velkém dosahu. Narozdíl od E-3A Sentry, jež má na starosti vzdušné cíle, je určen pro lokalizaci, klasifikaci, označení a sledování pozemních cílů za jakéhokoliv počasí. Jeho schopnosti mu umožňují sledovat jakoukoli nečekanou událost, aktuální nebo hrozící vojenskou agresi, potvrdit mezinárodní válečnou hrozbu nebo pohraniční konflikt.

Joint STARS se skládá z létající základny letadla E-8C s víceúčelovým radarovým systémem a z mobilních pozemních stanic U.S.Army. E-8C, modifikovaný Boeing B-707, je vybaven radarovou anténou v podlouhlém radomu pod přední částí letounu. Radar je schopen předávat souřadnice cílů a další bojová data všem operátorům Joint STARS - ať už v letounu, nebo v pozemních stanovištích. Tito operátoři pak mohou obratem nasměrovat bojová letadla s jejich střelami a další výzbrojí na požadovaná místa letecké podpory.

Při letu nad spojeneckým územím může Joint STARS nahlížet hluboko do nepřátelského prostoru a detekovat a sledovat pohyby pozemní techniky i vojsk. Přitom má dosah více než 200 kilometrů. Letadla E-8A se zúčastnila v roce 1991 operace Pouštní bouře, kdy pomáhala při monitorování pohybu iráckých pozemních sil včetně tanků a raket Scud. Od prosince 1995 do března 1996 prokázala letadla E-8A a jedno testované E-8C svou flexibilitu, když se zúčastnila operace Joint Endeavor, mírové mise NATO v Bosně a Hercegovině.

EA-6B Prowler

požívaný U.S. Navy a U.S. Marine Corps, představuje důležitou součást moderní leteckého křídla na letadlové lodi, která plní funkce sahající od kontroly palby pro záměry útočných letounů US Navy při pronikání obranou protivníka přes zajišťování ochranného stínění kolem operačních svazů letadlových lodí až po sběr elektronického zpravodajství.

EA-6B je dvoumotorový středoplošník vyráběný firmou Grumman Aerospace Corp. jako modifikace základního typu A-6 Intruder, jehož vývoj započal v druhé polovině 60. let. Nakonec vznikl čtyřmístný typ s pilotem a třemi důstojníky pro elektronický boj (EWO, Electronic War Officer), kteří řídí komplikovaný soubor systémů schopný zjišťovat, třídit, zařazovat a poradit si s elektronickým ohrožením v širokém spektru kmitočtových pásem. Celý komplex je rozmístěn na závěsnících pod křídly, v krytu pod trupem a v aerodynamicky tvarovaném krytu na vrchní části směrovky.

EA-6B je určen pro operace z letadlových lodí i pozemních základen a je plně vybaven elektronickým zařízením umožňujícím rušení přístrojů nepřítele na velké vzdálenosti bez ohledu na počasí. Poslední verze Prowleru nazvaná ADVCAP (vyspělé schopnosti, ADVanced CAPability) se vyznačuje řadou zlepšení včetně lepšího zařízení pro rušení komunikace, zvýšeného výkonu rušiček a elektronicky řízených antén. V současnosti je v provozu více než 100 letounů.

ES-3 Shadow

je proudový letoun určený ke sběru taktických průzkumných informací. Vzhledem připomíná letoun S-3 Viking, z něhož je také odvozen. Rozdíly jsou patrné ve vyšším počtu antén a anténních krytů. ES-3 Shadow, který je nástupcem EA-3 Skywarrioru, byl uveden do služby v roce 1993.

Je určen pro provoz na letadlových lodích jako podzvukový letoun do každého počasí s dlouhým doletem a je vybaven upravenou letovou aparaturou elektronického zjišťování, sledování a vyhodnocování ARIES II, obdobnou jako na letounech EP-3E Orion.Vysoký počet antén na celém povrchu zajišťuje všesměrový sběr informací. Po vyhodnocení se informace přenášejí chráněnými spoji do řídících stanovišť velitele bojového námořního uskupení.

Všech 16 letadel ES-3 je modifikací letounu S-3 Viking. Každá letadlová loď má na palubě standardně dva tyto letouny.

P-3C Orion

vzlétá z pozemních základen a používá se zejména jako protiponorková zbraň, nebo jako hlídka nad mořskou hladinou. Má vyspělé protiponorkové detekční senzory, akustické bóje a zařízení pro detekci magnetických anomálií (MAD). Avionika je integrovaná s univerzálním digitálním počítačem, jenž podporuje všechny taktické displeje, monitoruje a automaticky vysílá povely a poskytuje pilotům letové informace. Současně koordinuje navigační informace a přijímá vstupní data senzorů pro zobrazení a uchování.

P-3C se stal jedním z nejrozšířenějších letadel v oboru dálkového hlídkování nad hladinou a protiponorkového boje. Jeho provozovateli se postupně stali Írán, Austrálie, Japonsko, Nizozemí a Norsko.

Kromě těchto verzí létá i model EP-3E ARIES II, průzkumný letoun elektronického boje. Je to výzvědné letadlo nabité elektronikou schopnou přijímat a nanalyzovat veškerou komunikaci široko daleko, přezdívané komunikační vysavač. V patrnosti možná ještě bude incident z dubna 2001, kdy do tohoto letounu narazila čínská síhačka a poškozený letoun musel přistát na čínském území, kde si čínští experti jistě se zájmem prohlédli jeho elektronické vybavení.

Přestavba bombardéru B-52H na letoun-rušič EB-52

Zkušenosti z nedávných leteckých úderů NATO na bývalou Jugoslávii vedly americké vzdušné síly k rozhodnutí přestavět na letouny-rušiče několik strategických bombardovacích letounů B-52H. Letové charakteristiky tohoto letounu umožňují dlouhodobé rušení z prostoru mimo účinný dosah protivzdušné obrany protivníka.

I když byly k dispozici speciální letouny elektronického boje EA-6B PROWLER, ukázalo se, že pro akce podobného charakteru jich bylo málo. Tým specialistů má vyřešit možnosti a konstrukční náročnost instalace víceúčelového rádiového/radiolokačního rušiče AN/ALQ-99 do letounu EB-52. V současné době je dokončována přestavba několika letounů.

Autor:  Air Force Link

Nová elektronická verze letounu F-22 Raptor

Specialisté amerických vzdušných sil po podrobné analýze možností vést elektronický boj stanovili základní taktickotechnické požadavky na perspektivní bojový letoun F-22 RAPTOR. V souvislosti s tím americké ministerstvo obrany rozhodlo o financování dodatečného (tzv. nadstavbového) projektu, jehož cílem je skloubit přednosti víceúčelového bojového letounu z hlediska vedení stíhacích úkolů a přesných úderů na pozemní cíle s kvalitativně novými možnostmi, které doposud zabezpečovaly speciální letouny elektronického boje.

I když výčet letadel zabývajících se eletronickým bojem a průzkumem není samozřejmě úplný, není možno na závěr nezmínit dva "klasické nebeské špióny", a to vysokolétající "proudový kluzák" U2 a nejrychlejší letadlo SR-71 Blackbird.

U-2

byl určen k provádění nepřetržitých průzkumných letů ve velkých výškách ve dne v noci, bez ohledu na počasí. Letadlo je schopno střežit pohyb jednotek během všech fází konfliktu, během období míru či v místech lokálních nepokojů. U-2 byl jednomístný jednomotorový letoun pohybující se ve velké výši (kolem 21 km). Jeho charakteristickým znakem jsou dlouhá rovná úzká křídla, u původního typu se jednalo v podstatě o větroň poháněný proudovým motorem.

S ohledem na letovou hladinu musí pilot používat přetlakový oblek. Prototyp vzlétl v srpnu 1955 a do služby byl zařazen v roce 1956. Letoun se stal známým po jeho setřelení sovětskou protiletadlovou raketou u Sverdlovska 1. máje 1960, když se pokoušel přeletět napříč SSSR z Pakistánu do Norska. 14. října 1962 vyfotografovalo jedno U-2 instalaci sovětských vojenských raket na Kubě.

Při stále rostoucích nárocích se musela zdokonalovat konstrukce a tak se objevila verze U-2R koncem sedmdesátých let byla objednány úplně nové stroje TR-1 ve verzích 1A a 1B. Byly vybaveny systémem SLAR (Side-Looking Aiborne Radar) což je radar s bočním vyzařováním, který "vidí" 55 kilometrů hluboko na území protivníka, ale přitom se pohybuje mimo jeho území.

V roce 1991 se USAF rozhodlo přeznačit řadu TR-1 na řadu U-2, takže se z TR-1A a TR-1B staly U-2R a U-2RT. Po roce byly všechny U-2R modernizovány a označeny jako U-2S/ST. První U-2S obdrželo Air Force v říjnu 1994. Další vývoj je zaměřen na vybavení stroje novým dvouproudovým motorem General Electric F118 pro zvýšení tahu, vyšší spolehlivost a sníženou spotřebu paliva.

SR-71 Blackbird

byl postaven před více než 30 lety s cílem získat vyšší užitečný dostup i maximální rychlost než Lockheed U-2. Letoun se může pohybovat ve výšce necelých 26 kilometrů rychlostí přesahující Mach 3. Blackbird byl původně vybaven i zbraněmi a měl sloužit i jako stíhací (označení YF 12), ale později byl modifikován na čistě průzkumné letadlo.

Letoun má drak vyroben z titanu a propracovanou aerodynamiku s trojúhelníkovým křídlem s vysokou šípovitostí a zakřivením na náběžné hraně kvůli nízkému indukovanému odporu. Blackbird je poháněn dvěma motory P

Z původní série 29 kusů byl jeden předán NASA pro výzkumné účely a přeznačen na YF-12C a další tři stroje ještě využívá NASA pro výzkumy ve velmi vysokých výškách. Jako průzkumné letadlo je Blackbird schopen vyfotografovat řidičský průkaz z výšky 24 km a v dobách svého aktivního působení za studené války měl provádět tajný průzkum nad bývalým Sovětským svazem a dalšími citlivými místy.

I když už byl SR-71 několikrát "dán do výslužby" proto, že v době výkonných špionážních satelitů byl jeho provoz příliš drahý a armádní rozpočet si jej nemohl dovolit, opět se po čase někde objevil. Tak v roce 1990 bylo rozhodnuto stáhnout všechny Blackbirdy z aktivní služby, ale současný nedostatek průzkumné kapacity však USAF vedl k rozhodnutí nejméně tři z uložených strojů vrátit do aktivní služby.