Za okny ubíhala krajina - nalevo Ťan-šan, napravo step. Vlak vyjel z Alma-Aty (dnes správně Almaty) před dobrou hodinou, všichni pasažéři už se zabydleli ve svých kupé a v domáckém oblečení se trousili ke kotli s vroucí vodou, aby si uvařili nezbytný čaj.

"Škoda, že kolem Aksu Džabagli budeme projíždět až za tmy," prohodil Anatolij, když i před námi už stály hrníčky s horkým čajem a - zatím neotevřená - láhev koňaku. "Tam jsem začínal."

Vesnické tetky čekající na nádraží působily barvitě a exoticky. Vytáhl jsem fotoaparát, abych udělal pár záběrů. V tu ránu u mne byl policista: "Doklady! Fotografujete nádraží? To je zakázáno!"

Ne, že by mě tahle scénka zvlášť překvapila. Po příjezdu do Alma-Aty jsme se museli zaregistrovat a v Kzyl Ordě nás čekala další návštěva úřadu, tentokrát, abychom nahlásili svou přítomnost a dostali razítko. Tak nějak jsem si představoval SSSR před perestrojkou.

"Tady spát nemůžeme. Tohle je zbytek hrobky," ukázal Abusagat na pozůstatky kopulovité stavby.
V Kzyl Ordě jsme díky paní Li razítko bez větších potíží skutečně dostali a pak se Anatolij zastavil u místních ochránců přírody (přesněji na úřadu pro lesní hospodářství a lov). Zástupce ředitele úřadu Abusagat Sultanov se rozhodl, že za Altynaj pojede společně s námi. Přibral pomocníka Idirise, do auta naložili přikrývky, potřeby na vaření a pušky - a mohli jsme vyrazit. Měli jsme velké obavy, jak se v polopoušti severního Kyzylkumu k Altynaj dostaneme, ale zpočátku probíhala cesta docela hladce. Až dvacet kilometrů před Altynaj nás zastavila - voda. Rozlehlá území daleko od Syrdarji, a to i tam, kde prakticky nikdo nežije a nic se nepěstuje, jsou protkána postranními koryty a množstvím zavlažovacích kanálů. A nejen to, na zdánlivě rovné polopoušti, kde z písku rostou jen saxauly a různé pouštní byliny, zůstává nespočet prohlubní zaplněných vodou z jarních záplav. Dostat se na místa, odkud nám satelity hlásily Altynaj, se po prvním dnu ukázalo jako veliký problém.

S velkými rozestupy jsme šli polopouští, nohy se nám bořily do písku a oči jsme měli upřené před sebe, abychom náhodou nešlápli na jedovatého ploskolebce stepního. Už jsme jich několik viděli; byli příliš ztuhlí chladem, než aby se zmohli na útěk, jenže zase ne tolik, aby nedokázali kousnout. I když - proti silným botám by nejspíš neměli šanci...