Brýle, kšandy, flanelová košile. To je přece hipster!

Tak například jsem zaslechl, jak nějaká holka mluví s jinou holkou o jakémsi mladém muži a charakterizuje ho slovy, cituji: „maník, 20 let, jako že hipster“. Zaujalo mě samozřejmě slovo hipster a brzy jsem zjistil, že se toto slovo užívá už určitě alespoň deset nebo patnáct let. Kdo to tedy je onen hipster?

Hipster by měl být mladý muž mezi dvaceti a třiceti lety, který má vyhraněný styl oblékání a vůbec sebepojetí. Je to člověk, který usiluje o to, být originální, být nápadný, a to za využití propriet, které samy o sobě vlastně nijak nepobuřují.

Hipster bude mít brýle, typicky s tlustšími obroučkami, bude mít dost těsné kalhoty, které si bude v požadované výši udržovat kšandami, rád se vybaví nějakým intelektuálně či přímo univerzitně vypadajícím sakem a pod ním bude nosit třeba flanelovou košili.

Na hlavě bude mít hipster nejspíš účes připomínající malířský štětec a bude pro něj typické, že se bude objevovat na místech, kde se vyskytuje jiná než masová nebo konvenční kultura – hipster se bude prohánět po vernisážích, výstavách a vídán bude na koncertech kultovních a nekomerčních hudebníků.

Mainstream? Nic pro hipstery

Příklady z elektronické databáze textů Český národní korpus tento obraz o hipsterovi vesměs přesně ilustrují. Jsou tu například takové texty: „Zapomeňte na kousky běžné konfekce. Těmi hipster hluboce pohrdá. V jeho šatníku nechybějí kostkované košile, úzké kalhoty, tenisky a nejrůznější pokrývky hlavy.

Podobně jako jiná slova, která se zdají být novými, ani slovo hipster nijak nové není. Objevilo se v americké odborné literatuře už v 60. letech 20. století a označovalo právě takového výstředního milovníka ne-masové kultury, který nechodí na rockové, ale na jazzové koncerty, a který pohrdá tím takzvaným mainstreamem, hlavním proudem dobového kulturního dění.