Bylo první slovo vašeho dítěte táta? Neberte si to osobně

5. říjen 2015

Každý rodič, a určitě každá maminka velmi bedlivě sleduje, jak se její dítě učí mluvit. A protože žijeme v době, kdy máme mnoho informací o tom, jak by věci měly vypadat, mívají rodiče často obavu, že je s řečí jejich dítěte něco v nepořádku.

„Pořád něco žvatlá, ale ještě nikdy neřekl máma,“ je jeden z poměrně častých postesků. O to závažnější se některým maminkám jeví, když jejich dítě neříká máma, ale zato říká táta, a to dost často. V takovém případě mají sice tatínkové radost, ale maminky se cítí dotčeny.

Je pravda, že mezi úplně prvními hláskami, které dítě vyluzuje, bývají zpravidla retnice, tedy m, b nebo p. Není to náhoda, protože rty jsou prvním smyslovým orgánem, kterým kojenec poznává svět. A z všelijakého mlaskání, kterým miminko spíš reflexivně vyjadřuje, že má hlad, se skutečně už někdy hodně dávno ve všech jazycích, či spíš v prajazyce, vyvinulo pojmenování pro matku, tedy máma.

Ovšem hláska t patří také vůbec mezi první zvuky, které dítě zpravidla umí udělat. Je to proto, žet je artikulačně vůbec nejsnadnější souhláska. T je základní dásňová souhláska, která se vytvoří, když se jazyk přimkne k dásňovému oblouku, na okamžik se přilepí, zabrání proudu vzduchu, aby pokračoval, a následně se uvolní. I hláska t může velmi snadno vzniknout při kojeneckém mlaskání.

Říká-li tedy malé dítě, tedy kojenec ve věku zhruba od šesti měsíců do jednoho roku anebo roční batole táta, nedělá to s největší pravděpodobností proto, že by mu tatínek nějak zvlášť imponoval a případně zastiňoval maminku, ale proto, že táta je zvuk artikulačně nenáročný. A funguje, protože poutá pozornost dospělých.


Spustit audio