Plicní mor zažehnávali pozdravem po kýchnutí

Jinými slovy, něco ze zkušenosti našich předků, jejíž kontury už poněkud vybledly, jsme zdědili i my do našich v uvozovkách moderních životů.

Příkladem mohou být některé celkem iracionální, automatizované rituály – např. pronášení krátkých pozdravných formulí poté, co někdo kýchne. Kýchání je velmi obyčejný fyziologický projev, kterého bylo teď, na konci zimy, všude plno.

Lékař by nás poučil, že kýchání je obranný reflex, který zajišťuje naše prodloužená mícha. Důležité je to slovo obranný – kýchání je totiž příznakem několika nemocí dýchacích cest, kterým se tělo takovým velmi prudkým drážděním dýchacího ústrojí snaží bránit.

Ale když někdo kýchne a někdo jiný v okolí řekne: „Na zdraví!“ nebo dokonce „Pozdrav pánbůh!“, není to formule, která by byla původně zaměřená třeba proti rýmě, chřipce nebo nějaké alergii.

Předkové neznali bakterie

Kýchání bylo totiž v minulých staletích zlověstným příznakem nemoci daleko horší – plicního neboli pneumonického moru, který byl ještě nebezpečnější než druhé dvě varianty této nemoci, působené bakterií Yersinia pestis.

Plicní mor nastupoval mnohem větší rychlostí než mor dýmějový nebo septický a šířil se kapénkově – právě tím kýcháním a kašláním – a během několika hodin vedl ke stavu podobnému těžkému zápalu plic a posléze ke smrti. Ta nastávala ve více než devadesáti procentech případů.

Pokud tedy někdo zničehonic, za jinak úplného zdraví kýchl, naskočila lidem v okolí často husí kůže. Zvlášť pokud se kýchání ozývalo mimo chladné období roku – mory totiž řádily hlavně v létě. Nikdo nevěděl, že mor je dílem nějakých bakterií, a proto byla první, jedinou a vlastně dost chatrnou pomocí proti němu formulka „na zdraví!“, která měla klíčící nemoc zažehnat.

Tím spíš, když měla průpovídka charakter požehnání, totiž „pozdrav pánbůh!“ Vůbec, jazyk a všelijaké průpovídky, formulky a zaříkávadla hrály v minulosti daleko větší roli než dnes – a někdy skutečně účinkovaly, protože, jak víme, sugesce je opravdu mocná čarodějka.