Rozhlas je poslední médium, kdy pouze mikrofonu osobně sdělujete své emoce, říká Hana Maciuchová

Hana Maciuchová zdůrazňuje, že při neviditelném herectví je důležité získat dobrou roli. V rámci studování herci pronikají do své role nejosobnějším způsobem. Někomu prý stačí pouze temperament, jinému nápověda, další herec používá fantazii.

„V divadle řeč obohacují kostýmy, kontakt s ostatními herci, gesta, ale v rozhlase vám tyto aktivity moc nepomohou. Pochopila jsem to při první roli Laurencie ve Fuente Ovejuna od režiséra Jana Bergera. Chtěla jsem se na svoji první návštěvu Československého rozhlasu pečlivě připravit, a tak jsem se roli naučila zpaměti. Pan režisér i přesto chtěl, abych vystupovala temperamentněji a s větší intenzitou. S minimem zkušeností jsem začala přidávat energii, postupně i gesta, až jsem jedním shodila mikrofon. Stála jsem vedle ležícího mikrofonu, přišel zvukař a poznamenal: ‚Bez gest!‘.“

Rozhlas versus divadlo

První chvíle v rozhlase nebyly pro herečku tak jednoduché jako v divadle. „V rozhlasovém hraní jde o přesnost. Není to jeviště, kam člověk poprvé bez zodpovědnosti vlétne a může hrát podle svých představ a temperamentu,“ vysvětluje Maciuchová.

Režisér Michal Bureš a herečka Hana Maciuchová|foto: Zdeněk Slavotínek

„Herci v rozhlase dostanou text 14 dní předem, kterým se mohou každý den zabývat, aby do role vstoupili,“ pokračuje. Potom přichází pět dnů na zinscenování hry, ty jsou pro herce velmi stresující, protože je potřeba během této doby vše natočit.

„Když jsem začínala, režiséři si mě trénovali a chtěli, ať si sebe poslechnu. Člověk, který měl představu své figury, dokázal při poslechu zachytit faleš nebo nedostatečnost. Stal se sám sobě režisérem. Skutečný režisér vždy na herci poznal, kdy cítil dluh vůči roli,“ říká herečka a dodává, že jí tyto kontrolní projekce pomáhaly.

Uvažovala snad někdy herečka Hana Macuichová o práci rozhlasového režiséra? „Já bych byla ctižádostivá režisérka. Nepříjemná. Pokud bych měla představu o výsledku, často bych své žáky připomínkovala. Při herectví je nejdůležitější nejít po srsti věci. Herci o sobě ví, že mají temperament, umí krásně česky a dokážou si roli domyslet. Když do toho vstoupí něčí připomínky, tak je to irituje, nebo inspiruje a osvobozuje od vašich představ o roli,“ říká herečka.

Mikrofon nic neodpustí, ani moravštinu

Začátky působení v Praze pro moravskou rodačku nebyly jednoduché. „V mikrofonu jde všechno strašně slyšet. Pan režisér Berger mě na moje nářečí upozorňoval a říkal, ať si ho hlídám. Nechápala jsem proč, byla to moje přirozenost. Ke konci ročníku jsem myslela, že bouchnu dveřmi a pojedu domů, ale nechtěla jsem zklamat rodiče,“ vysvětluje Maciuchová. Současně přiznala, že ze svého dialektu měla mindráky i ve škole.

Natáčení hry Foťák (herečka Hana Maciuchová, dramaturgyně Kateřina Rathouská, režisér Petr Mančal, herečka Jana Stryková)|foto: Khalil Baalbaki

Dokonce se prý jednou přistihla, jak si přeříkala větu, než ji vyslovila. „Vůbec jsem nechápala, proč se mi spolužáci posmívají. Při pozdravu ‚nazhledanó‘, na mě všichni civěli, jak to mluvím. Jednou jsem řekla ‚Děcka ahoj!‘ a to jsem neměla dělat ‚My nejsme pro tebe žádný děcka, prosím tě,‘ znectili mě. Bylo to hrozné.“

Rozhlasové hraní je pro herečku úžasnou školou soustředění, bystré mysli a představivosti. „To vše pomáhá text přetavit do formy, v jaké ho svěřujete mikrofonu. Ten pak pronikne až do vaší hlavy a k srdci, které by se dalo mačkat tak, že byste i doma měli plakat,“ říká Maciuchová.

„Neviditelné herectví funguje jen přes mikrofon, tudíž musíme donutit posluchače, aby zapojil svoji fantazii,“ dodává.

V rozhlasové tvorbě vidí herečka velkou výhodu, protože na rozdíl od jiných médií nemusí fungovat na place spolu s dalšími profesemi. Režisér a zvukaři jsou za sklem, odkud dirigují průběh nebo až poté přicházejí s připomínkami. „Rozhlas je poslední médium, u kterého se dá zažít situace, kdy stojíte nebo sedíte, máte před sebou mikrofon a pouze jemu osobně sdělujete témata, emoce a své role,“ uzavírá herečka.