Vyrazíme na piknik. Nebo snad na pyknik?

14. září 2017

Myslím, že jsme si letos užili opravdu mnoho pěkných a slunných dní, od jara až do podzimu. Hezké počasí přímo vybízí k tomu, aby si ho člověk užil – třeba tak, že jídlo, které by jindy snědl někde pod střechou, sní pod širým nebem. To je podstata pikniku. A slovo piknik stojí za pozornost. Jednak zní cize, jednak také možná trochu legračně.

Jak lze dokumentovat už jen všelijakými staršími obrazy a literárními texty, piknik, tedy „svačina v přírodě“ nebo přímo „v trávě“ a hlavně s přáteli, je něco, co vynalezli Francouzi už někdy po třicetileté válce, nejspíš v době rozkvětu šlechtické a dvorské kultury za krále Ludvíka XIV. Francouzské doklady slova piknik mají grafiku pique‑nique.

První část tohoto spojení souvisí se slovy jako píka, což byla bodná zbraň. Pique znamená něco jako „dloubni, klovni, píchni“. Druhý komponent souvisí velmi úzce s naším slovem „nic“. Francouzské spojení pique-nique by se tedy dalo přeložit jako „dloubni si do ničeho“, což je takový eufemismus, který komentuje skutečnost, že účastníci pikniku jenom tak v trávě zobou méně náročné pokrmy, vajíčka, sýry, pečivo, ovoce a podobně.

Něco jiného než piknik je pak pyknik. Pyknik s ypsilon je označení pro určitý typ lidské postavy – pyknik je robustní člověk se sklonem k tloustnutí. Kořen je tu v řeckém slově pyknós, které znamenalo „pevný, mohutný, statný“. Ale jak se tak dívám na portréty zmíněného krále Ludvíka XIV., mám dojem, že mezi piknikem a pyknikem nějaká hluboká souvislost přece jenom musí být.

Spustit audio