Za plánováním často bývá nespokojenost s tím, co máme, říká psycholog Petr Hroch

Je určitě dobře, že člověk plánuje. „Nejsem přesvědčený, že je ale dobře, jak to děláme. Důležité je vědět, k čemu je nám plánování dobré. Plán nás má někam dovést. Cíle ale často bývají iluzorní, třeba nějak jinak vypadat nebo méně jíst, ale naše vnitřní potřeba je kapánek jiná. Takže jakmile dosáhneme nějakého cíle, zjistíme, že nesouzní s naší vnitřní potřebou. Proto spousta lidí po splnění úkolu, který si dali, nejsou spokojení,“ vysvětluje.

Určitě se dá žít bez velkého plánování. Stačí si přece uvědomit, že je dobře, že jsme.

Stále jsme magické podstaty. Pořád v sobě máme nějaké primitivní já. Máme potřebu věci ritualizovat. Mít jasný začátek a ten potvrdit nějakou významností. A stejně máme potřebu věci ukončovat.

„Kolem sedmdesát procent mých klientů, kteří se rozvádí, dostavěli dům. Vybudovali ho, splnili cíl. Najednou ale nemají obsah domova, nemají vztah, rodinu, lásku. Nepřáli si mít dům jako takový, na úplném začátku chtěli večery u krbu, společné snídaně, a nějakým způsobem o to přišli,“ zamýšlí se psycholog z olomoucké Poradny pro rodinu.

Většinu svého života máme ve svých rukách my sami. Samozřejmě dětství, výchova, vliv rodičů, prostředí, genetika dělá hodně. Ale jakmile dospějeme, začneme hrát s kartami, které máme k dispozici, a jak s nimi hrajeme, to už je naše věc.

„Mým cílem je, aby ke mně klienti nechodili, říkám jim to hned na první schůzce, že by bylo ideální, aby nikdy nepotřebovali mé služby,“ říká Petr Hroch.

Ideální podle něj je, když lidé sami nebo s nějakou drobnou pomocí najdou svou cestu.