Burešovo Ucho
Kdo by neznal slavný trezorový film Ucho scénáristy Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni se skvělými hereckými výkony Radoslava Brzobohatého a Jiřiny Bohdalové v hlavních rolích. Film byl natočen ještě v roce 1970, ale do kin se už nedostal. Svou premiéru mohl mít až po sametové revoluci roku 1990. Jeho děj se odehrává někdy v padesátých letech, v době politických čistek, kdy nikdo si nebyl jist, zda se neznelíbí mocným a dočká se krutého pádu. Ve filmu je tato dusná atmosféra strachu neustále přítomna.
Když se rozhlasový režisér Michal Bureš rozhodl inscenovat tento titul jako činohru v Moravském divadle, stál před mnoha otázkami a problémy. Jedním z nejzávažnějších byl druhý plán filmu, scény, které se odehrávají na oslavě politických špiček. Jan Procházka s Karlem Kachyňou v nich exponovali dokonce postavy, které tehdejším potenciálním divákům (neboť na ty skutečné se tehdy nedostalo) musely evokovat tehdejší vrcholné představitele politického života, včetně jejich bodrých soudruhů ze Sovětského svazu. Tato rovina byla z divadelní verze odstraněna. Scénáristka Lenka Procházková zato připsala diskutabilní postavu estébáka. Vzniklo tak komorní drama o ochromujícím strachu a o lámání charakterů.
Autorka divadelní adaptace Lenka Procházková se setkala s herečkou Ivanou Plíhalovou jako host jejího rozhlasového Lady magazínu pro ženy. Následně také navštívila představení hry Dávno, dávno již tomu, tento titul o Boženě Němcové kdysi proslavila inscenace s herečkou Vlastou Chramostovou. „Po zhlédnutí představení mi prozradila, že ten tatínkův scénář Ucha přepsala do kratší divadelní podoby, kde vystupují pouze tři herci. Říkala, že by byla ráda, kdybychom to zrealizovali, ale že si musím najít pro druhou hlavní roli kvalitního spoluhráče. Nejdříve jsem si myslela na svého kolegu, který dříve působil v Moravském divadle, Adriana Jastrabana. V té době už ovšem už působil v Praze a nabídku musel odmítnout. Tuto roli tehdy přijal známý herec Igor Bareš, který je původem Olomoučák, a díky němu jsme potom text realizovali“, prozradila Ivana Plíhalová.
Tehdejší šéf činohry Moravského divadla Roman Groszmann nabídl režii inscenace zkušenému rozhlasovému režisérovi Michalu Burešovi, pro něhož ovšem tato práce byla divadelním debutem: „Já jsem s ohledem na herecké obsazení a na ten text řekl ano. A litoval jsem. Uvědomil jsem si při zkoušení, že rozkmit mezi divadelním vnímáním (s nímž jsem se předtím setkal již na JAMU) a rozhlasovým je opravdu velký, a že to, na co kladu důraz – to je slovo, je pouze jednou ze součástí divadelní inscenace. Ale poté, co jsem se po nějakém čase začal na herce dívat a nejen je poslouchat, což mě stálo hodně síly, jsem zjistil, že najednou vidím. Viděl jsem, jestli pohyb, který herec u repliky koná, souhlasí s celkem. A pokud to nefungovalo, tak jsem byl schopen to rozporovat. A říkal jsem si, že to je dobrá cesta.“
Jako nejvhodnější prostor pro tuto komorní inscenaci bylo vybráno velké studio Českého rozhlasu Olomouc, které bylo při představeních zaplněno diváky. To usnadnilo následnou transformaci scénického tvaru do rozhlasové podoby, ovšem tento proces přinášel i další překážky, o nichž hovoří Michal Bureš: „Všechno to, co jsem složitě vymýšlel (v té druhé třetině byly situace, které se odehrávaly bez jediného slova), tak to všechno jsem musel zase verbalizovat. Původně mě svět divadla svazoval víc než svobodný svět rozhlasový, ale když jsem se s ním naučil pracovat a do toho systému jsem všechno přenesl, tak jsem musel to drama plné vizuálních prvků přetavit do akustické podoby. Kompromisem bylo, že jsme zachovali prostor, ale zmenšili vzdálenosti. Každé stanoviště jsme nazvučili dvěma mikrofony a potom jsme se zvukovým mistrem Zdeňkem Slavotínkem vytvářeli výsledný fokus.“ To umožnilo plastické ztvárnění, které mohlo zachytit i hereckou akci. „Spousta lidí, kteří výsledek potom poslouchali, mi říkali, že byli s Ludvíkem a Annou v jejich vile a slyšeli každý jejich dech, každé zaváhání. Je to vlastně dokonalé sejmutí toho scénického prostoru“, dodává režisér.
Dalším problémem pro inscenátory bylo, jak se ubránit srovnání s vynikajícími hereckými výkony Radoslava Brzobohatého a Jiřiny Bohdalové, tehdy povýšenými o jejich vlastní milostný vztah plný vášně, odevzdání a žárlivosti. Hercům Igoru Barešovi a Ivaně Plíhalové nezbývalo nic jiného, než se od herectví filmové dvojice oprostit. Nakolik se jim to podařilo, zůstává k posouzení na divákovi či posluchači. Pravdě nejvíc podobné je to, že autorem vystavěné charaktery a napsané dialogy jsou natolik věrohodné, že žádný jiný zásadní výklad nepřipouštějí.
Michal Bureš říká, že film viděl poprvé v jeho opožděné premiéře po vytažení z trezoru: „Šokoval mě tehdy svou syrovostí a poetikou, stejně jako na mě zapůsobily skvělé výkony Bohdalové a Brzobohatého. Proto jsem si ten film, když jsem věděl, že budu Ucho dělat, už nepouštěl, věděl jsem, že půjdeme jinou cestou.“ I Ivana Plíhalová přiznává, že ani ona nenašla odvahu v době, kdy studovala roli, se na film podívat.
Záznam rozhlasové inscenace v roce 2012 vydal Radioservis na nosiči CD. Režisér Michal Bureš se po svém jevištním debutu, i přes velký objem práce v rozhlase a nahrávacích studiích, věnuje čas od času dalším divadelním inscenacím. S opavskými herci nastudoval hry Úsměvy Lídy Baarové a letos Shakespearova Krále Leara. Burešovu inscenaci Ucha vám krátce představí v pravidelném cyklu Český rozhlas Olomouc v neděli 23. listopadu ve 14:30.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
