Ostrava vysílá z Olomouce Na přímé lince

S nástupem takzvané normalizace byly provedeny čistky a řada pracovníků musela rozhlas opustit, někdo skončil v dělnické profesi, jiný kvůli spolupráci s rozhlasem emigroval do zahraničí. Zůstala tu hrstka zaměstnanců a vysílání probíhalo téměř výhradně z Ostravy. „Olomouc potom zůstávala jako okresní redakce, ale vysílání z Olomouce de facto skončilo. Úlitbou bylo zpravodajství národních výborů jednou týdně v rozhlase po drátě. Připravovali ho oni propuštění redaktoři, ale nebylo to již vysílání odbavované Československým rozhlasem“, říká dramaturg našeho cyklu Michal Bureš.

„Práce spočívala v tom, že se natáčely zpravodajské příspěvky, a především hudba, která se potom na pásech posílala do Ostravy a vysílala buď v rámci tamního programu, nebo na celoplošných stanicích“, vzpomíná produkční Jindřiška Zornová, která do rozhlasu přišla v roce 1984. „Vrcholem pro nás bylo vysílání pořadu Na přímé lince, kdy jednou za měsíc ráno přijela z Ostravy redaktorka a režisér, při následné přípravě nervozita stoupala a já jsem konečně taky poznala, co je to živé vysílání.“

Na vysílání z Olomouce vzpomíná také dnes zkušená ostravská moderátorka, redaktorka a dokumentaristka Dagmar Misařová: „Já jsem nastoupila do rozhlasu v roce v roce 1979, do redakce zpravodajství, a tam jsem se učila od těch báječných borců, kteří třeba začínali Mikrofórum. A ti mi řekli, že by mě rádi hodili rovnou do toho živého vysílání a měla jsem průvodcovat Přímou linku. To byl jediný živý pořad v Československu, tedy vysílaný bez cenzury. Ostatní pořady se musely předtočit a poslechnout, byť by to mělo být pět minut do začátku jejich vysílání.

Pořad Na přímé lince byl velký servis pro posluchače; hosty byli lékaři, tématem byl třeba i turistický ruch, zkrátka o politiku tu nešlo, od toho byly jiné pořady. Zpočátku jsem jenom přečetla zprávy a připravila příspěvky, k moderaci besedy jsem byla připuštěna až později. Přímá linka se vysílala třikrát měsíčně z Ostravy a jednou z Olomouce. Později, neboť jsem se zamilovala do olomouckého rozhlasu, jsem několikrát ve zdejším studiu dokonce i přespala, když jsme tu některé pořady stříhali a takzvaně montovali a několikrát jsem odsud vysílala živě pro Prahu a pro celý Severomoravský kraj, jehož byla Olomouc součástí.“

Že bylo vysílání Přímé linky z Olomouce výjimečným okamžikem, potvrzuje i zvukový mistr Zdeněk Slavotínek, který tu pracuje od roku 1986: „Protože jsme vysílali tak málo, byl to takový svátek. Ráno přijel štáb z Ostravy a začal se připravovat pořad. Dopředu byl napsaný scénář – vybrána hudba na papíře, my jsme ji pak vytočili na jeden vysílací pás. Před rokem 1989 ovšem živé vysílání vypadalo úplně jinak než dnes. Telefonáty posluchačů šly někam do kanceláře, kde se zpracovávaly, případně cenzurovaly, a potom na papírku nosily moderátorovi během písničky.“

Zdeněk Slavotínek se v té době věnoval především hudební výrobě, hlavně nahrávkám filharmonie. Tímto tématem se budeme zabývat i my v některém z dalších dílů cyklu Hlásí se Olomouc, který se vysílá na vlnách olomouckého rozhlasu v neděli ve 14:30.