Příběhy svérázného dědy ve dvacátém věku

Když jsem se začetl do prvních řádek, měl jsem pocit, že se zřejmě ocitnu v nějaké novodobé variantě psaní ve stylu Oty Pavla. Vypravěč identický s jedním z vystupujících hrdinů totiž vzpomíná na časy svého dětství, na rázovitého seniora, který byl ukut ještě v prostředí staré prvorepublikové dílny, ale upřímně přitakal poúnorovým komunistickým změnám. Nebyl z těch, který by situace vypočítavě využil ve svůj prudký kariérní postup.

V našem archivu si můžete všechny tři díly poslechnout po dobu jednoho týdne od odvysílání posledního dílu, tedy od 28. listopadu do 5. prosince:
Patrik Zandl: Husákův děda 1/3
Patrik Zandl: Husákův děda 2/3
Patrik Zandl: Husákův děda 3/3

Dokázal se však v nových poměrech zdatně zorientovat a díky svému obchodně-výměnnému duchu i neortodoxnímu jednání získat výsadní pracovní postavení, resp. v rámci rodiny neochvějné chlapské renomé. Zandl to ve svých textech bere pěkně chronologicky. Zabíhá v dílčích číslech až do dob Masarykových.

V žádném případě nepatetizuje chování dědovy generace v dobách fašistického válečného řádění. Vypráví o okolnostech měnové reformy, kde mu náhoda zachránila na poslední chvíli jeho dobře investované úspory. Lidé v jeho okolí jej však podezřívali z toho, že věděl, co má přijít, a nikomu to neřekl.

Patrick Zandl: Husákův děda (1-3/3)
premiéry: 14., 21. a 28. listopadu, vždy v 18,04
pro rozhlas připravil: Petr Hanuška
původní hudba: Richard Mlynář
technická spolupráce: Jiří Vavrda
produkce: Jindřiška Zornová
režie: Tomáš Soldán

Vzpomene si na svérázné cestování napříč zeměmi socialistického tábora k bulharskému pobřeží Černého moře i na střet se sovětskými turisty, který byl vším jiným jen ne idylickým soužitím občanů komunistického bloku. Vysvětlí, proč invazní vojska varšavského paktu obsadila pardubické letiště mezi posledními v zemi, která žádnou internacionální pomoc nepotřebovala. A popíše socialistickou zabíjačku, jež byla na hony vzdálená tradičnímu vesnickému obřadu, který měl kdysi svá neměnná rituální pravidla.

Právě v úhlu pohledu vidím největší přednost Zandlovy knihy. Netváří se, že on je ten spravedlivý, který svými režimem zmanipulovanými předky pohrdá. Vnímá, že kus svého dědy nese v sobě, ať chce, nebo nechce. Pro valnou část národa to byla několik desetiletí prožívaná realita, v níž se pohybovali souhlasící i nesouhlasící, věřící i nevěřící, mlčky solidarizující i hlasitě odporující.

Ačkoliv povídky se tváří jako humoristicky konstituované, bránici vám neutrhnou. Jde spíše o běžné vyprávění u kávy, u nějž bude někomu chybět nějaké vypravěčské či stylistické ozvláštnění. Neurazí, neuchvátí. Možná se při poslechu s pochopením i pobavením pousmějete. Možná však v některých momentech naopak nostalgicky zakroutíte hlavou, protože jste v těch časech vyrůstali, dospívali a stárnuli, a dnes nechápete, že jste tenkrát mohli být i šťastni. Takové ale vzpomínky totiž většinou jsou…