Nejstarší sociální ústavy vznikaly na Jesenicku už v 16. století
Sociální péče je sice poměrně novodobý pojem, péče o bližního má však i v našich zemích velmi dlouhou tradici. Na příkladu Jesenicka se dá ilustrovat, že základy této péče v její ústavní podobě byly díky církvi i dobrodincům položeny už v 16. století. Toulky krajem se pokusily zmapovat nejstarší dějiny těchto ústavů, ale i samotné pozadí této péče.
V nejstarších dobách neměl stát ani vrchnost žádnou odpovědnost za starost o potřebné. Péče byla téměř výhradně na rodině, pouze některá cechovní bratrstva pečovala o své členy, kteří se dostali do problémů. Sociální péči také zajišťovala církev a náboženská seskupení, která poskytovala pomoc, města a obce se do této péče zapojovala minimálně.
První snahy státu postarat se o chudinu jsou zapsány v říšském policejním řádu z roku 1552 císaře Ferdinanda I. Zproštění povinnosti církve starat se o chudé potřebné bylo podpořeno vydáním nařízení pro Království české z roku 1785. Podle něj měla tuto povinnost nadále vrchnost. Ta pro tyto účely měla vytvářet chudobince, pastoušky a ratejny, kde byla chudákům hromadně poskytována strava a přístřeší. Provoz ústavů ale dále závisel čistě na dobrovolných příspěvcích.
V roce 1803 byli nařízením jmenováni správci chudinských ústavů (tzv. Armenvater – otcové chudých), kteří pracovali jako veřejní činitelé, z chudinských ústavů se stala veřejnoprávní zařízení stále financovaná milodary, nadacemi a sbírkami.
Po vzniku obcí se o chudé dle příslušnosti musely postarat obecní orgány. Ty mnohdy převzaly dřívější ústavy, které do té doby byly provozovány na dobrovolné bázi. Na druhé straně obce velmi dbaly na to, aby byla pomoc poskytována pouze osobám, které měly v jejím rajónu domovské právo. To vedlo k mnoha drastickým opatřením, kdy se posílaly osoby nemajetné a postižené postrkem do domovských obcí napříč celou monarchií.
Významnou sociální reformu a převzetí velké části sociálních záležitostí státem přinesly až zákony vlády Eduarda Taafeho z roku 1888. Tato reforma dala základy dnešního sociálního systému. V lehce pozměněné podobě se k ní přihlásila i první republika a některé její rámce v modifikované podobě platí dodnes.
Ve městech Jesenicka se ale první sociální ústavy objevovaly mnohem dříve. Zřizovala je většinou církev, ale někdy za nimi stály i bohaté osobnosti světského stavu. Nejstarší špitál byl zřízen v Jeseníku. Poprvé je zmíněn k roku 1507, kdy Anna Süssová, manželka tehdejšího správce fuggerovského panství a současně držitele města Hanse Süsse, zřídila špitál pro šest nejubožejších obyvatel města. Podle zakladatelky se jmenoval špitál (chudobinec) sv. Anny a byl financován z almužen, milodarů a církevních dotací. Správcem špitálu se stal místní kněz, v polovině 19. století se pak o potřebné staraly i sestry františkánky z Opavy. Kde špitál stával v nejstarších dobách, už nevíme. Později byl pravděpodobně umístěn na dnešní Lipovské ulici, čp. 100. Dům dodnes stojí u nemocnice, kam patřil z hygienických důvodů. V roce 1895 byl přestavěn, jenže na začátku 20. století, po rozšíření města se z hygienických důvodů musel opět přestěhovat. Městské zastupitelstvo se rozhodlo postavit zcela nový chudobinec – nejvíce se na stavbě zasloužil pozdější starosta Jeseníku, lékař a „otec chudých“(Armenvater) Emil Hauck. Nový chudobinec byl otevřen 2. 12.1910 k výročí nástupu Františka Josefa I. na trůn a dostal jméno Jubilejní zaopatřovací ústav Františka Josefa I. Zařízení sloužilo svému účelu až do roku 1946. Poté byl v budově internát a nyní slouží jako dům pro matky s dětmi.
Kromě špitálu byl v Jeseníku zřízen i sirotčinec. Měl sídlo v domě, kde donedávna sídlila záchranná služba. O jeho zřízení se zasloužil Ženský dobročinný spolek, založený v roce 1871. Sirotčinec byl spravován opět místním knězem, ale podporován právě členkami spolku – manželkami příslušníků jesenické honorace a veřejnými činiteli. Není bez zajímavosti, že tento spolek se také výrazně podílel na zřízení současné jesenické nemocnice.
Sirotčinec spravovaly sestry boromejky, ale brzy přestal vyhovovat i po hygienické stránce. Proto spolek hledal nové prostory a koupil hned v sousedství jednopatrový dům čp. 291, který stavitel Alexandr Nitsche adaptoval. Nový sirotčinec byl otevřen 17. 8. 1912 a původní dům byl sirotčím fondem předán nemocnici.
Také Javorník měl svůj sociální ústav už v poměrně dávné minulosti. Je připomínán v roce 1555, týkala se ho ustanovení v závěti faráře Valentina Brüntzela. Ten ustanovil nadaci, z jejíž výtěžků měl být špitál provozován. Špitál se nacházel v Javorníku – vsi, tedy někde kolem dnešního hřbitovního kostela sv. Kříže, kde se tehdy nacházelo i tehdejší fojtství. V nejstarších dobách zde bylo ubytováno 6 lidí, kteří se živili almužnami a drobnou rukodělnou prací.
V roce 1732 byl v Javorníku vystavěn nový farní špitál vedle farní zahrady - dnes dům čp. 18 na Puškinově ulici. Hlavní zásluhu na stavbě měl javornický farář Josef Lorenz. To koneckonců potvrzuje i pamětní deska, dodnes umístěná na domě.
V roce 1851 zakoupil vratislavský biskup Melchior von Diepenbrock měšťanský dům čp. 144, jehož budovy ve dvoře sloužily jako ubytování. Ty nechal farář Filip Ditrich zařídil jako špitál. U vstupu do něj, z Nádražní ulice, nechalo vystavět městské představenstvo v roce 1898 na paměť padesátiletého panování císaře Františka Josefa I. nový městský zaopatřovací ústav, který sloužil i jako chudobinec pro nemajetné občany Javorníku. V roce 1923 získalo město dům čp. 32 v městské části Johannesberg (dnešní Puškinova ulice) a zřídilo v něm městský starobinec, jehož péči obstarávaly sestry boromejky. Sociálním účelům dodnes slouží někdejší sirotčinec. Dnes zde sídlí charitní centrum, ale kdysi zde boromejky pečovaly o sirotky z celého javornického panství. Ústav nechal v roce 1881 zřídit svou nadací 60.000 zlatých biskup Jindřich Förster. Na jeho památku také nesl jméno Sirotčinec sv. Jindřicha a působil zde ještě krátce po roce 1945.
Špitál, opět spravovaný církví, je ve Zlatých Horách poprvé připomínán k roku 1552. S jeho existencí souvisí i špitální kaple, kterou nechal postavit poštmistr a výběrčí daní Johann Georg Nentwig ze Zlatých Hor kolem roku 1687. Kaple sv. Kříže se nachází na severním konci města u silnice na Polsko, původně před Dolní branou. Kaple shořela roku 1741 za prusko-rakouské války, kdy byly Zlaté Hory pruskými vojsky zapáleny. Shořelo přes 300 domů a patrně lehnul popelem i špitál. Kaple byla znovu vystavěna na základě nadace z roku 1764 po skončení sedmileté války v letech 1764 - 1768.
Zajímavou osobností Zlatých Hor byl v roce 1845 tzv. žebrácký fojt. Tento úředník odháněl žebrající chudáky z ulic a byl ustanoven městskou radou. Patrně na místě špitálu byla ke kostelu, směrem k městu, v roce 1864 přistavěna budova, která sloužila jako městská nemocnice. Jejím druhým účelem bylo poskytování útulku pro staré i zchudlé občany.
Naproti kostelu byl v roce 1783 postaven chudobinec. Podle dobových zpráv byl zmodernizován v roce 1899. O jeho opravu se, stejně jako o další sociální záležitosti města, postaral tehdejší starosta Heinrich Lamla, který mimo jiné získal podporu 1.000 zlatých pro chudobinec a 300 zlatých pro nemocnici. Vznikla Lamlova nadace také pro sirotčinec, který byl postaven na počátku 20. století i s kaplí Svatého Srdce Ježíšova. V jeho prostorách je dnes umístěna mateřská škola.
Špitál sv. Jakuba ve Vidnavě je poprvé připomínán k roku 1616. O jeho zřízení se postaral zdejší velmi oblíbený farář Merkl. Nacházel se pravděpodobně u farního kostela. Pro nový špitál byl později adaptován dům čp. 14 (dnes už bohužel nestojí). Významným způsobem jeho existenci podpořil dar místního občana příjmením von Langenthal z roku 1712. Ještě v polovině minulého století se uličce vedoucí od náměstí směrem k farnímu kostelu sv. Kateřiny říkalo Spitalgasse. Dům, který byl pro špitál darován, byl jednoposchoďový, patrně kamenný, se třemi pokoji, komorami, kuchyní, půdou a sklepem. Podle dochovaných zpráv, kterých je velmi málo, byl opět přestavěn po roce 1864, kdy vznikla nadace, která přestavbu měla financovat. Ta byla podporovaná pouze soukromými donátory - město pravděpodobně nedalo na přestavbu žádné peníze.
Vidnava byla v roce 1855 rozdělena na chudinské okrsky a pro každý okrsek byl jmenován patron (Armenvater), který se měl starat o své přidělené chudé občany a zabránit žebrání cizích. Pozoruhodné je, že poslední patronka existovala ještě v roce 1945. Chudobinec pro Vidnavu pak byl zřízen roku 1876 ve městem získaném domě na dnešní Zahradní ulici čp. 214. Dům dodnes stojí stejně jako ten, ve kterém byl městem v roce 1907 vystaven karanténní špitál, který spadal pod městského fyzika. Po uzavření klášterní mateřské školy v roce 1938 v něm zřídilo město novou mateřskou školu, která je zde dodnes.
Další zajímavé vyprávění o sociálních ústavech na Jesenicku i o organizaci sociální péče v minulosti přinesou Toulky krajem v neděli 2. března v 9.04 hodin.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
