Po stopách olomoucké pevnosti
Devátého března uplynulo sto třicet let od vydání císařského nařízení o zrušení statutu olomoucké pevnosti. Pošta způsobila, že tento rozkaz do Olomouce dorazil až o dva roky později. S bouráním opevnění se však začalo už mnohem dříve.
Deset let před zmíněným císařským verdiktem vzala za své Hradská brána, která stála na cestě vedoucí směrem k vlakovému nádraží a vadila provozu. „Pátého června 1876 nastal velký den, kdy starosta Olomouce Josef von Engel symbolicky kopl pozlaceným krumpáčem do zdiva Hradské brány a uvolnil tu cestu směřující k nádraží,“ říká průvodce dnešní výpravou za památkami zbylými po olomouckém opevnění, historik Ján Kadlec a dodává:
„Město o zrušení pevnosti žádalo mnohokrát, psaly se petice. Pevnost už v té době byla jako krunýř, který stahoval město. Před hradbami se nesmělo stavět, uvnitř vše podléhalo veliteli pevnosti a ženijnímu velitelství. Tehdy v rozvoji předstihovala Olomouc města jako Přerov nebo Prostějov. Ale zase se díky pevnosti zachovaly památky, které bychom dnes už neviděli.“
Počátky opevňování
Z místa u křižovatky třídy 1. máje a Komenského ulice, kde kdysi Hradská brána stávala, pokračujeme parčíkem pod Svatováclavským návrším. „Na něm archeologové objevili první opevnění z doby takzvané Větéřovské kultury, tedy starší doby bronzové mezi lety 2000 až 1500 př.n.l. Šlo o příkopy tesané ve skále a jílovité valy zpevněné štěrkem, první zmínka o olomouckém hradu pak pochází z Kosmovy kroniky z roku 1055. První zmínka o olomouckých hradbách, které již byly kamenné, je z roku 1321,“ poukazuje náš průvodce.
Bastionová pevnost
Kolem hradeb, které se v průběhu staletí měnily, a my si na nich můžeme všimnout skal a zdiva z různých období, míříme ke stavbě, která vyčnívá z hradební linie a odděluje park pod katedrálou sv. Václava od parčíku v ulici Dobrovského. „Tato špice je velice důležitá,“ říká Ján Kadlec. „Byl to takový symbol, že obránce není pasivní, že vyráží do útoku proti obléhatelům, rozděluje voje nepřátel a umožňuje boční palbu do obou stran příkopu.“
Zmíněný obranný prvek se nazývá bastion a my se nacházíme u bastionu pojmenovaném po prvním pevnostním veliteli Locatellim. „Už ve čtrnáctém patnáctém století, kdy se začaly používat k útokům palné zbraně a především děla, bylo potřeba zvýšit také účinnost obrany. Na staré středověké hradby nemohli obránci děla umístit, proto byly stavěny předsunuté pětiúhelníky, a do nich byla navezena hlína. Byl to zemní val armovaný cihlami nebo kamenem, na něm byla postavení pro děla, která mohla ostřelovat okolí pevnosti. Locatelliho bastion byl jako první v Olomouci postaven před čtyřmi sty čtyřiceti lety. Tyto prvky již patřily k barokní pevnosti rakouské monarchie vyhlášené v roce 1655 v souvislosti s tureckým ohrožením.“
Vodní prvky
Od bastionu je to jen několik kroků k dalšímu pozůstatku olomouckého pevnostního systému trochu ukrytému v korytu Mlýnského náhonu – ramene řeky Moravy. Vracíme se do parčíku pod dómem svatého Václava a naproti vstupu do Žižkových kasáren si všímáme kamenné cihlami spravované vyzdívky obou břehů se dvěma páry protilehlých zářezů nebo mezer. Od našeho průvodce se dozvídáme, že „do zářezů se daly vsunout klády nebo silné fošny. Mezi ně se pak nasypala hlína nebo jíl a drť, udusala se, a velmi rychle vznikla přehrada, která zvýšila hladinu nad tímto místem. Olomouc se díky tomuto systému přehrad mohla rychle stát poloostrovem uprostřed vod. Do zakalené vody se instalovaly léčky a překážky jako natažená lana a za nimi ostré dřevěné hroty, zemědělské brány opět otočené hroty nahoru atp.“
Z centra města míříme k pevnůstkám, které byly později budované v okolí opevněného města. Vydáváme se ke Křelovu na Fort č. XVII. Stoupáme na terasu a ještě výše na střechu odkud je krásný výhled na Olomouc i na Svatý Kopeček. „V devatenáctém století v důsledku zvyšování dostřelu, přesnosti střelby a zvětšování kalibru děl bylo potřeba vzdálit nepřítele od pevnosti a proto se budovaly tyto pevnůstky. V první fázi v roce 1845 byly postaveny dva velké forty na Tabulovém vrchu a Šibeníku. A později byl podle moderních zásad vybudován kolem Olomouce fortový věnec. Po roce 1850 bylo postaveno asi dvaadvacet pevných i provizorních pevnůstek ve vzdálenosti od čtyř do šesti kilometrů od města. Pruská armáda se však v roce 1866 pevnosti vyhnula, a tak přímo v boji nebyly tyto pevnůstky využity.“
V lese nad Olomoucí
Poslední u Olomouce postavenou pevnůstkou, která byla od města mnohem vzdálenější, je radíkovská tvrz. „V osmdesátých letech devatenáctého století projížděly takovéto pevnostní systémy komise z Vídně a kontrolovaly, jestli opevnění ještě odolají novým dělostřeleckým granátům s výbušnou náplní. U olomoucké pevnosti rozhodly o jejím zrušení,“ vysvětluje historik Ján Kadlec. A co se týká výjimečnosti navštívených památek, říká, že: „V rámci České republiky je olomoucká pevnost se systémem fortů jedinečná. V okolí bychom mohli podobné vidět např. v Krakově, v Přemyšli nebo potom dál na severu v Toruni a v Poznani. Na jihu takovým předchůdcem olomoucké fortové pevnosti byl zkušební okruh fortů u Lince, který byl ovšem zcela jiný, a pak bychom museli jít do severní Itálie, kde měly tyto fortové pevnosti velkou tradici.“ Vydejte se spolu s Jánem Kadlecem na procházku za památkami spojenými s olomouckou pevností.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
