Tradiční Hubertova jízda v Horních Heřmanicích byla přátelským loučením s jezdeckou sezónou

Hubertova jízda je tradičním zakončením jezdecké sezóny. Její historie sahá už do středověké Francie. První zmínky pocházejí již ze 14. století, ale ve skutečnosti se jízdy mohly konat ještě mnohem dříve. Kdysi byly podobné akce součástí tzv. parforsních honů. Ty začínaly loveckou fanfárou a poté se smečky psů vydaly po stopách jelena, lišky nebo divokého prasete. Výběr psů do lovecké smečky býval velmi pečlivý. Psi si museli být podobní zevnějškem, museli poslouchat na slovo a mít lovecké vlohy. Lovy se postupně rozšířily i do dalších zemí. Například v Anglii dosáhl v 18. století největšího rozmachu hon na lišku a stal se tam doslova národním sportem tehdejších šlechticů.

K nám se parforsní hony dostaly v 17. století. Zajímavé je, že jejich velkým propagátorem byl i majitel rozsáhlých pozemků a loveckých revírů v současném Olomouckém kraji Karel Eusebius z Lichtenštejna. V českých zemích býval obvyklejší lov na jelena, kterého se účastnili nejen jízdní lovci, ale také mnoho dalších pomocníků a samozřejmě nezbytné psí smečky. Už v dávných dobách doprovázely lovce také lovecké kočáry, v nichž cestovaly ženy a dcery lovců.

Nejmladší naděje zdejších stájí, roční kobylka Thesis|foto: Miroslav Kobza

Štvaný jelen byl po dostižení obklíčen psí smečkou a tzv. objezdníci mu zasadili ránu do zadní části těla. Právo poslední rány měl obyčejně nejvýznamnější účastník lovu, například panovník. Následná fanfára, vytasené lovecké tesáky a obřadné vzdání holdu mrtvému jelenu lov ukončily.

Časem ustupovala do pozadí lovecká část honu a naopak se zdůrazňovala ta jezdecká. Na památku lovecké tradice se parforsní hony začaly nazývat Hubertovými jízdami podle patrona lovců. Živou lišku nahradil jezdec s liščím ohonem připevněným na rameni a účelem bylo projet vytyčenou trasu s přírodními i umělými překážkami. Podobný charakter mají i současné Hubertovy jízdy, stále častěji se však jedná spíše o přátelské setkání jezdců a koní.

Hubertova jízda je dnes především společenskou událostí

Nejinak tomu je i v Horních Heřmanicích. Účastníky akce tentokrát přivítal krásný podzimní den. Nutno říci, že setkání koňáků při Hubertově jízdě v Horních Heřmanicích zdaleka není jen akcí školy a jezdeckého klubu, ale je také setkáním milovníků koní a jezdců z širokého okolí. A tak při slavnostním nástupu zněla i polština. „Jezdí sem lidé, které potkáváme například na soutěžním klání. Tady to však je spíše o tom potkat se, popovídat si a užít si jízdu, na což není na soutěžích čas,“ vysvětluje Radka Vrtková z pořádající školy.

Slavnostní defilé před jízdou|foto: Miroslav Kobza

Tak jako byla pestrá plejáda jezdců – od studentů školy, přes sportovní jezdce, westernové koňáky až po ty, kteří pracují například v lese jako vozkové –, byla pestrá i plejáda koní. A tak se k českým teplokrevníkům přidávala i další plemena koní, mezi nimi krásný majestátní hafling.

Nejprve čekal účastníky křížkový parkur. Nízké překážky byly určené zejména začínajícím jezdcům. Poté se v jízdárně objevila roční kobylka, po delší době první přírůstek hornoheřmanického chovu, a pak už se jezdci seřadili ke stužkování. Následovalo slavnostní defilé a odjezd na trať Hubertovy jízdy. Ta měřila kolem osmi kilometrů a vedla okolní krajinou k Bernarticím, Velké Kraši a zpět do areálu školy.

Začátek Hubertovy jízdy|foto: Miroslav Kobza

Vše sledovali přátelé jezdeckého sportu ať už ze svých aut, které mohly cestu po vzoru dávných loveckých kočárů také projet, nebo z připravených traktorových vleček, které byly ve chvilce beznadějně zaplněné. Po dojezdu se účastníci ještě pustili do symbolického honu na lišku v podobě zavěšeného liščího ohonu a pak už je čekalo jen odstrojení, zaopatření koní a následné společenské setkání. A jak se většina vyjádřila, jako obvykle to prý bylo skvělé a za rok určitě přijedou zase.