Vidnavský zámek byl původně příbytkem fojta
Vidnava má dodnes dochované dva historické centrální prostory. Tím prvním je bezesporu náměstí, které bývalo střediskem obchodu, služeb i městského života. Druhý se nachází jižně od náměstí, kde stojí kostel sv. Kateřiny a zejména budova vidnavského zámku.
Právě tato místa patří i historicky k nejstarším zmíněným místům ve Vidnavě. Listina vydaná vratislavským biskupem Tomášem II. Zarembou v roce 1291 potvrzuje městu Vidnava a jeho zakladatelům privilegia udělená už jeho předchůdcem Tomášem I. Kozlowarogou.
Původní privilegia se nedochovala, ale je zajímavé, že listiny směřují i k prvnímu městskému fojtovi a lokátorovi Rüdigerovi Heldoremu. Podle privilegia si kromě jiných záležitostí směl jako rychtář postavit dům na místě, které si sám zvolí. Heldore, původem z Vestfálska, si tedy zvolil místo nedaleko kostela a vybudoval zde tvrz. To je první zmínka o zdejším sídle lenního fojta.
Tvrz stála původně osamocená mimo hlavní prostor náměstí. Teprve při stavbě městského opevnění došlo k zahrnutí areálu tvrze do městských hradeb.
Když se podíváme do dalších listin týkajících se Vidnavy, zjistíme, že tvrz přečkala svého zakladatele a zmínka z roku 1371 uvádí, že ji koupili Jan z Byzan a Šimek z Kalkova.
Obnova města po husitských nájezdech
Rok 1428 nebyl pro Vidnavu vůbec šťastný. Husité svými nájezdy do Slezska město dobyli a vypálili společně s tvrzí. Obnova města byla poměrně rychlá a spolu s ním byla vybudována i nová tvrz, umístěná patrně přesně a místě té původní. Nové město si začalo budovat také obranné hradby.
Do doby 15. století spadá také výstavba zčásti dochované ohradní zdi i s půvabným pozdně gotickým portálem ve tvaru oslího hřbetu, který najdeme u vidnavského zámku dodnes. Součástí zdi jsou valouny, tzv. souvky, které pocházejí z dalekých severních krajů přinesené na Vidnavsko severským ledovcem při poslední době ledové.
Do roku 1472 bylo fojtství ve Vidnavě lenním statkem. Zájemce získal od vratislavského biskupa za úplatu nebo za zásluhy. Právě v tomto roce však byla rychta prohlášena za dědičnou, i když stále patřila mezi lenní statky. To znamená, že fojt byl nucen vykonávat pro biskupa správu svěřeného majetku. Ve stejném roce byla sice dědičnost rychtářského úřadu a statku uznána pouze v mužské linii, ale v roce 1512 už získal fojt Wolfram Schoff privilegium, může přejít i na jeho dcery.
V letech 1552-1558 drželo fojtství město, které ji však přenechává Jáchymu Reideburgovi. Právě tento zdatný obchodník přestavěl už notně zchátralou tvrz do podoby renesančního zámečku.
Poslední osudy fojství
Jáchym Reideburg zemřel v roce 1612 a jeho majetek zdědil Kašpar von Reideburg. Roku 1640 fojtství převzal císařský důstojník Matouš Forgaš, manžel Kašparovy dcery Anny Markéty.
Fojtství značně poškodila třicetiletá válka, a tak jej nedržel dlouho. Část majetku se musela prodat a samotný zámeček se dostal v roce 1667 do držby rytířů Hentschelů von Gilgenheim, kteří statek i zámek vlastnili do roku 1906, kdy je prodali městu Vidnavě.
Po druhé světové válce zámek sloužil jako sýpka na obilí a dále chátral. Po opravě v 60. letech 20. stol. bylo na věžích v r. 1971 objeveno sgrafito. Hala v přízemí má křížovou hřebínkovou klenbu.
Zámek po obnově sloužil a slouží i dnes pro potřeby základní umělecké školy. Na ohradní zdi najdeme pamětní desku Eduarda Schöna, rodáka ze Světlé Hory, který pod pseudonymem Engelsberg skládal zejména pro pěvecké sbory.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
