ČESKO ZEMĚ NEZNÁMÁ - BRNO

O prvorozeném synovi maminky Kateřiny a tatínka Aloise, narozeném v obci s podivným jménem Kamhajek u Křečhoře, se zachovala se zachovala kromě zápisu v matrice i zprávička z prvního roku jeho života. Kluk vážně onemocněl. Ležel bezvládně ve vysokých horečkách a sousedky vynesly znalecký posudek: Kdepak, Kačenko, ten ti nevydrží. Vydržel. Vydržel toho mnohem víc. Od sedmi jezdil s koňmi, oral na poli a válcoval, pan řídící ve škole mhouřil nad tou docházkou oči, protože věděl, jak to s ním je. Když se rozhodovalo, čím bude, padla volba na kovařinu. Nevydržel u ní dlouho. To proto, že jeden z tovaryšů mu podal v kleštích podkovu, která byl žhavá a Gustav si o ni notně spálil ruku. A tak ho otec dal vyučit řemeslu řeznickému.

Patnáctiletý Gustav byl spíš chlap než chlapec. Z kamenů a rovné tyče si udělal činku a ve volných chvílích se pokoušel vzpírat. Mistr, u kterého se učil, z toho ovšem usoudil, že kluk má roupy. Je zapotřebí ho zapřáhnout do práce. Brzy ráno s ním vyjížděl do vesnic kolem Kolína - poptávali se, jestli je nějaký dobytek na prodej. Zatímco se mistr pomalu vezl vesnicí, musel Gustík oběhat všechny chalupy. Když se konečně vyučil, šel do světa. Do Kouřimě, která je od rodného Kamhajku vlastně co by kamenem dohodil. V Kouřimi také Gustav uviděl první opravdový řecko-římský zápas.

Logo|foto:Český rozhlas

Posláním závodního družstva Českého Athletic Clubu Hellas Brno bylo: Pěstování sportu athletického, tj. běh, chůze, skoky, zdvíhání břemen, vrhání, tahání lana, rohování, jízda na velocipédu, jízda na koni, šerm, střílení do terče, bruslení, plavání a veslování, pořádání her míčových, a zejména zápas řecko-římský. Jenomže pozdější nejsilnější Čech zpočátku nevynikal zvláštní srdnatostí. Když ho kamarádi do Hellasu vzali, a on viděl v tělocvičně ty vypracované postavy, pokusil se raději zmizet po anglicku. Zdá se, že mnoho nechybělo a jméno Frištenský bychom vůbec neznali. Jenomže touha být silný, být co nejsilnější, ho neopouštěla. Cvičil denně, a to v době, kdy bývalo zvykem, že i profesionálové v obavě z přetrénování trénovali nejvíc třikrát týdně. Ve svých osmnácti letech se stal Gustav nejsilnějším mužem v českých zemích, a možná i v celém Rakousku (aniž o tom věděl). Brzy se o tom měl však dovědět. A nejenom on. Ve vzpírání hned napoprvé všecky těžké atlety porazil. Jenom tak, během tréninku. Poté nastalo veliké divení, prohlížení, vyptávání. Pln nedůvěry přišel i poražený náčelník Hellasu. Pečlivě se na mladíka koukl a rozvinul památný dialog: Kouříš? Nekouřím. Otázka: Nepiju. S děvčetem - chodíš? Nechodím. Náčelník spokojeně odtušil: Tak při tom zůstaň a něco dokážeš. Posledního ponaučení se Frištenský nedržel - zanedlouho si vzal za Miroslavu, která mu byla po celý život vynikající manželkou. A přesto něco dokázal.

Na několika fotografiích Gustav Frištenský pózuje v rouše Adamově - vsedě, a také při hodu diskem. Ten disk nebyl žádným náhodným aranžmá. Gustav vyhrával nejenom v atletice těžké, ale i v lehké. Během mistrovství Čech a Moravy roku 1900, kdy porážel posledního soupeře na lopatky, už u něj byli dva pořadatelé s výzvou, aby šel zachránit soutěž v hodu diskem. Frištenský se bránil. Po dvou vítězných zápasech je už přece jenom unaven, v poslední době vynechával trénink v disku a koneckonců není v této disciplíně přihlášen. Pořadatelé nedali jinak, než že nastoupí. Tak tedy vyhověl - a zvítězil.

Zdá se to neuvěřitelné. Gustav Frištenský se utkal na žíněnce 2000krát během pěti let, to je sám o sobě fantastický počet. A ještě fantastičtější je skutečnost, že nebyl jako amatér nikdy poražen. Byl prý nejtechničtějším zápasníkem. Jeho váha se pohybovala mezi devadesáti dvěma až stem kilogramů. Ve své kategorii se však utkával se soupeři daleko těžšími - od sta do sto dvaceti kilogramů... Někteří měli 130 i 140 kg. Měl obrovskou sílu, ale bez vynikající techniky by nemohl lehce pokládat na lopatky zkušené obry, o třicet kilo těžší než byl sám.

A teď se konalo mistrovství Evropy v nizozemském Rotterdamu. Nejsilnější Čech však na cestu ani na pobyt nedostal ani krejcar. Výstřižek z německých sportovních novin mu však nedal spát. Stálo v něm: Na mistrovství Evropy v Rotterdamu se sejde zápasnický výkvět z celého světadílu! Výborní Němci, neméně dobří Francouzi, a taky Seveřané. V celém rakousko-uherském mocnářství nenašel přemožitele. Ale na cestu na mistrovství pro něho peníze nebyly. Přesto o půlnoci ze 7. na 8.února roku 1903 vystoupil z vlaku na rotterdamském nádraží muž s kufříkem. Nikdo ho tady nečekal, cestu si zaplatil za své. Do hotelu v Rotterdamu se dostal ke třetí hodině ráno. Když se probudil, bylo půl jedenácté dopoledne. Snídaně, a pak dobrá půlhodina pěšky do rotterdamského divadla, kde se mělo mistrovství odehrávat. Pohled na hodiny ho úplně vyděsil: Půl jedné! Za hodinu nastupují borci k registraci! Řítil se ulicí. Po svých, samozřejmě. Případná porážka hned v prvním kole byla vystřídána představou ještě hrozivější. Co když nestihne registraci! Nepřipustí ho k závodům, zmešká! Zoufale doběhl nějakého chodce. Europeische Championat? Kde je mistrovství? Divadlo bylo naštěstí hned za rohem. Uřícený přiběhl včas. Šatna však na něj nezbyla... jenom jakýsi kumbálek pro uklízečku. Do večera v tom stejném dni absolvoval tři zápasy. A pak až do konce. Ten byl vítězný. Měli jsme mistra Evropy.

Když se vrátil domů, do Brna, čekala mistra Evropy výpověď. Frištenský, slavný vítěz z Rotterdamu, si musel hledat práci. A tak se stal zápasníkem-profesionálem, a jako takový vybojoval na 8000 zápasů. Porážky, které utrpěl, byly vždycky senzací prvního řádu. 8000 zápasů za 36 let. To znamená průměrně 4 zápasy za týden. Po celých 36 let. V Evropě, v Asii, v severní i jižní Americe. Na silně obsazeném profesionálním mistrovství slovanských národů obsadil druhé místo. To mu bylo rovných padesát let. On však nejenom zápasil. Kromě toho házel diskem a oštěpem, v Sokole skákal do výšky, stovku uběhl za 14 vteřin, vesloval, lyžoval, jezdil na kole, vystupoval v cirkusech. Svým autem ujel bez nehody milion kilometrů, procestoval celou republiku křížem krážem, památná místa, hrady a zámky. Miloval divadlo a hudbu. Roku 1927 spolufinancoval film o katu Mydlářovi, v němž si zahrál titulní roli. Přátelil se s umělci, hlavně s Petrem Bezručem. Za druhé světové války byl vězněn gestapem za podporu odboje. Dohromady ho vidělo - jak sám odhadoval - na dvacet milionů diváků. Dožil v Litovli. Důchod mu nedali, jenom hrdý titul "zasloužilý mistr sportu."