Fotku s Ladislavem Chudíkem jsem si schovala

Stáli jsme tenkrát na chodbě, v nečekané chvíli nás vyfotil kolega. Ladislav Chudík měl za sebou náročné natáčení, přesto rozdával úsměvy, vyprávěl historky, dával najevo, jak se v Olomouci cítí dobře. Jak je rád, že si opět mohl sednout k rozhlasovému mikrofonu. Za chvíle, které jsem s ním strávila, jsem nesmírně vděčná.

Natáčeli jsme spolu velký rozhovor. Připravovala jsem se důkladně. Pročetla jsem stohy rozhovorů, podívala se na seriály, filmy, poslechla si jeho rozhlasové práce. Po pár minutách povídání mě dokonale odzbrojil: „Děvčátko moje, i toto víte? To mám radost. Mám rád lidi, kteří se své práci věnují poctivě. I já jsem se o to v životě vždycky snažil.“

Na Ladislava Chudíka si pamatuji jako na nesmírně pokorného a klidného člověka. Soustředěného. Líbilo se mi poslouchat ho. Vzpomínal se mnou na začátky ve slovenském Národním divadle, hodnotil zpětně i dobu, kdy tady šéfoval.

Divadelní prkna miloval, hrál ještě po osmdesátce. Dokonce v Tančírně, čemuž se smál. Prý tenkrát říkal režisérovi Martinovi Hubovi: „Jsem už starý, neblázni, co tam budu dělat?“ Můžete to zjistit díky televiznímu záznamu, který existuje.

Plynně přecházel ze slovenštiny do češtiny a naopak. Nikdy nezapomněl zmínit svůj rodný Hronec, který miloval. V osmdesáti se nad rodným krajem proletěl, manželka ho tenkrát překvapila zážitkovým dárkem. Dostala ho, přiznal, že měl slzy v očích.

A měl je tam i po letech, kdy mi o tom vyprávěl. Už když mu bylo pět a osmdesát říkával, že žije v nastaveném čase. Že měl vážné zdravotní problémy a doktoři mu zajistili ještě pár let navíc. Těch let bylo nakonec šest.

V pondělí 29. června 2015 Ladislav Chudík zemřel. Společnou fotku mám schovanou v rodinném albu, patří tam. Stejně jako všichni ostatní důležití lidé mého života.

autor: voj
Spustit audio