Kdo nemá strach, je blázen, říká humanitární pracovník Jiří Pasz

Fotí, zaznamenává příběhy lidí, kteří se ocitli v nouzi, aby je mohl vyprávět, předávat dál. Marnost a malost je součástí života, který žije.

„Někdy to připomíná boj s větrnými mlýny. Já jsem se ale rozhodl, že to nevzdám. Dodává to mému životu vizi, kterou si myslím, že je potřeba mít,“ říká.

Jiří Pasz vystudoval olomouckou Caritas, dodělává si doktorát na Univerzitě Karlově v Praze. Specializuje se na lidská práva a zvyšování povědomí o humanitárních a rozvojových problémech. Pracoval na různých sociálních tématech – dětští vojáci, domácí násilí, práva sexuálních menšin.

Sám říká, že vlastně dělá sociální marketing: „Jde o boj v hlavách lidí, které jsou zaneseny spoustou zpráv a které je potřeba protřídit. Chtěl bych tam dostat sociální témata. Chtěl bych, aby se lidé zajímali o své okolí. O druhého člověka.“

Nějaký čas strávil v uprchlickém táboře Zaatarí v Jordánsku, který leží na syrských hranicích. Setkal se s lidmi, kteří zažili válku, nic nemají a nevědí, co bude. Každá rodina tu má k dispozici unimobuňku, přibližně devatenáct metrů čtverečních. Lidé mají kde spát, funguje kanalizace, elektřina, jídlo je na stravenky. Jde o prostor velikosti Zlína. Ale nikdo neví, co bude dál.

„Středisko humanitární a rozvojové pomoci Diakonie se zaměřuje na organizování rekvalifikačních kurzů a psychosociální pomoc, což si myslím, že je zapomínaná a velmi důležitá část pomoci. Je potřeba pracovat s traumaty, která si lidé s sebou nesou,“ říká Jiří Pasz.

Uprchlíci nejsou masa, nebezpečí. Je potřeba se chovat racionálně, vést debatu s odborníky. „Chápu, že lidé u nás mají strach. Je to normální. Pokud ho ale necháme převážit nad racionálními rozhodnutími, nemůžeme dělat dobré kroky.“