Když je úsměv přerušený

Anežka Rouš Dvořáková z Olomouce nemívala nijak větší povědomí o rozštěpech. Než jí samotné zhruba před pěti lety v těhotenství při vyšetření bříška ultrazvukem sdělili, že ret jejího prvorozeného syna jeví známky rozštěpu. O rtu tedy věděla, víc zatím vidět nebylo.

Rada, pomoc a sdílení jsou k nezaplacení

Naštěstí si už tenkrát objevila občanské sdružení s názvem Šťastný úsměv. „Příprava budoucích rodičů v podobě vysvětlení, konzultace o možnostech léčby a (pozitivních) perspektivách, ale i obyčejné popovídání jsou tady klíčové,“ vzpomíná Anežka.

Dnes se s kolegyněmi právě o sdružování a aktivity rodin dětí s „přerušenými“ úsměvy stará.

A vy to jako dopustíte?!

Zároveň je pro rodiče velmi užitečné už zavčasu kontaktovat specializovaná lékařská rozštěpová centra v Brně či v Praze. Působí tam týmy různých odborníků – od chirurgů přes ORL lékaře po logopedy.

Bohužel se ale kvůli malé informovanosti i v 21. století přihodí, že nejen laik, ale občas i některý méně poučený lékař se podiví nad rozhodnutím rodičů dítě s rozštěpem skutečně donosit.

„To jsou asi nejtěžší momenty. Když se na vás lidé nechápavě až vyčítavě dívají a ptají se, jestli opravdu míníte toho malého tvora porodit a pak ho vlastně trápit,“ svěřuje se Anežka.

Vadí – nevadí

Díky lepší a lepší diagnostice i léčbě ale vážně nebývá tím zásadním trápením samotný rozštěp obličeje. Ano, léčba může být vleklá, náročná a mít i úskalí. Ale existuje.

Těžké je to pořád spíš kvůli velké neinformovanosti, tabuizaci, rozšíření mýtů a strachů z rozštěpů a jejich nositelů. A to je dlouhodobý úkol pro sdružení Šťastný úsměv. Už jen proto, že úsměv, i když ho něco nespravedlivě přeruší, může být roztomile okouzlující.