Když se řekne Sabina
Opravdová touha a vnitřní potřeba hrát pro své publikum. Pobavit ho, nechat ho unášet se do sféry snů anebo do dávných časů, přemýšlet, bát se anebo potěšit. O to usilují herci a herečky. Někteří to berou jako práci. U Sabiny Laurinové je to přirozená vnitřně zakódovaná potřeba.
Když se člověku poštěstí strávit s Laurinovou třeba část dne, zjistí, že právě ona tedy rozhodně není ze skupiny těch umělců, kteří své hraní, svá představení a své publikum berou je jako „džob“, neřkuli „kšeft“.
Jistě, profesionalita je jí vlastní; nakonec musí být – Sabina hraje vlastně od dětství. Ale lásku k divadlu a k lidem nehraje, nepředstírá. I druhý den po představení mluví o divadle i obecentsvu s láskou, vděkem, nadšením.
Začátky pod Krakonošovým dohledem
„Kdysi v dětství jsme jezdili na hory, do takové malebné horské chaty v Krkonoších. Její jméno, Panorama, bylo příznačné – ten výhled mohl klidně konkurovat panoromatu Krkonošských pohádek,“ ráda se Sabina vrací ve vzpomínkách a pokračuje: „No a právě tam někde si vybavuju svá první dětská amatérská divadelní představení. Já byla autorkou, režisérkou i herečkou zároveň. Diváky jsem si sama sezvala a byli to dva, tři lidé z personálu chaty. Dodnes jim děkuju za trpělivost.“
Školení od Hurvínka
Kromě průběžné, odmala probíhající školy ze strany otce, režiséra a pedagoga Františka Laurina i „jeho herců“; kromě školy umělecké lidové následované pak i hereckou konzervatoří, mohou v životě mladé umělkyně sehrát úlohu i drobné životní epizody.
„Jako třeba tenkrát, když mi taťka domluvil, že se po představení v divadle Spejbla a Hurvínka můžu podívat i do zákulisí. Tam jsem ovšem už v tom svém útlém věku taky prodělala jisté vystřízlivění. Úplně zaskočená jsem za kulisami spatřila dalších několik totožných loutek Hurvínků, Mániček, Žeryků – prostě náhradníků pro případ indispozice těch hlavních dřevěných herců. Třeba když prý Hurvínkovi upadne ručička,“ usmívá se dnes Sabina Laurinová.
Nenatočený Škvorecký a domácí melír
Když se řekne 'Sabina', asi se nám hned vybaví sympatická dáma s dlouhými vlasy charakteristické barvy. A taky ty oči. Ty nádherné, nebezpečně podmanivé oči. Věděli jste ale, že její vlastní odstín vlasů je odstín poněkud tmavší?
„To je od dob jednoho nerealizovaného natáčení Příběhu inženýra lidských duší podle Josefa Škvoreckého. Plánoval ho režisér Jiří Menzel a už dokonce došlo k přípravám: legendární maskérka Jiřinka Pahlerová mi u ní doma zesvětlovala můj přirozený odstín vlasů, dělala mi domácí melír,“ říká Sabina.
„K natáčení sice tenkrát už paradoxně nedošlo, ale já už u tohoto světlejšího odstínu prostě zůstala. A vlastně toho obecně na sobě nerada moc měním. Někdo může říct, že jsem v tom příliš konzervativní, ale ať. Priority v životě totiž spatřuju trochu jinde než v přehnaném šlechtění a změnách zevnějšku,“ vysvětluje herečka neměnná právě ve svém přirozeném a nesmírně příjemném půvabu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.