Občas si musím jít zapálit, aby toho zdravého vzduchu nebylo moc

V dětství a mládí díky sportu, byl členem oddílu lyžařů TJ Lokomotiva a lyžovat jezdívali právě do Karlova. V dospělosti pak víceméně z donucení. Když se ho soudruzi coby zkušeného chemického inženýra po srpnu 1968 zeptali, jestli souhlasí se vstupem spřátelených vojsk, odpověděl nikoli, a šel. Ve městě práci nesehnal, proto zamířil do dalšího místa, které měl rád. V Karlově vykonával práce všeho druhu, mluví o sobě jako o Ferdovi mravencovi.

Měl za sebou vojnu u paradesantní brigády v Prostějově, roční fárání v ostravských dolech a zkušenosti ragbyového hráče, začal spolupracovat s Horskou službou, která ho v roce 1977 zaměstnala. Miroslav Dvořáček si pak ještě dodělal kurz leteckého záchranáře. „Při povodních v roce 1997 jsem strávil mnoho dnů zavěšený na laně pod vrtulníkem,“ vzpomíná na těžké chvíle na Bruntálsku.

Má za sebou spoustu ujetých kilometrů na sjezdovkách po celých Jeseníkách, naběhaných tras, miluje Velký kotel, kam chodí relaxovat a fotit kytičky, což je jeho velká vášeň. Přátelé a kamarádi mu říkají Piškec. Rád vzpomíná na expedici Kilimandžáro, kterou absolvovali v osmi lidech a on ji celou odřídil. Do té doby seděl v Avii jen, když si dělal řidičák.

S humorem sobě vlastním říká: „Nemyslete si, ono to bydlení v Karlově není žádný med. Brzy ráno vás budí ptáci, ti vám tak řvou! Stromy vám smrdí až do baráku a toho zdravého vzduchu je někdy tak moc, že si musím jít zapálit.“ Rozhodně by neměnil, stejně jako jeho žena, v Karlově pod Pradědem jsou doma.