Petr Veleta během svého života protančil nejedny střevíce

Přivedla ho k tomu ošetřující lékařka jeho nevlastního otce, který trpěl Alzheimerovou chorobou. „Krásně se o něho v nemocnici starali, chtěl jsem se nějakým způsobem odvděčit. Zeptal jsem se, co pro ně můžu udělat. A oni se zase zeptali mě, co můžu nabídnout,“ vzpomíná s úsměvem. Jediné, za čím si stál, byl totiž tanec. „Tak s těmi lidmi tančete,“ zněla jasná odpověď.

Z počátku si to neuměl představit, ale po pár lekcích zjistil, že tanec je pohybová aktivita stejně důležitá pro starší lidi jako pro ty mladé. Dokáže příznivě ovlivnit náladu, vytrvalost, kondici, kvalitu zdraví i života. Petr Veleta tvrdí, že dobře trénovaný šedesátník může mít klidně lepší kondici než netrénovaný třicátník.

Sám s tancem začínal až na druhém stupni základní školy. Prostě se přihlásil na kurz, o kterém mu řekla jeho maminka. Vystudoval konzervatoř, absolvoval stáž na London School of Contemporary Dance a následně HAMU. Toužil po angažmá v Národním divadle, kde ale bohužel nebylo místo. Do Národního se dostal až po letech, ale do toho slovenského v Bratislavě. Tančil sóla, ke kterým si postupně přibral choreografie a učení.

Petr Veleta je rád, že i po skončení aktivní kariéry se nemusel s tancem rozloučit. Stojí za projektem Tančírna, ve kterém roztančil lidi na invalidním vozíku. Navíc stále dochází do divadla, pracuje jako asistent režie opery Národního divadla v Praze a jako inspicient.