Poslouchám svist taktovky a nádechy dirigenta před začátky frází, říká nevidomá Ráchel Skleničková

Do malého dětského klavíru třískala už ve dvou letech. Obdivuje své rodiče, že to vydrželi. Nástrojů od té doby vystřídala několik a dopracovala se až na pražskou HAMU, kde studuje obor klavír u prof. Ivana Klánského a doc. Františka Malého. Jako jediná nevidomá studentka.

„Musela jsem své učitele naučit, jak pracovat s nevidomým člověkem. Poslouchám jejich dech a reaguju na dotek. Některým to šlo hned, jiní si museli zvykat,“ říká energická mladá žena. Skladeb v Braillově písmu je hodně, ty další, které ji zajímají, si nechává přepsat.

Jako nevidomá se už narodila, ale že by ji to nějak omezilo, to ne. K zázrakům moderní medicíny se neupíná. Ráda cestuje, chodí po horách, plave, lyžuje.

Mluví několik jazyky, včetně finštiny. Před lety si půjčila v knihově Egypťana Sinuheta od Miky Waltariho. Knížka ji tak nadchla, že si začala hledat informace o autorovi. Když zjistila, že je to Fin, řekla si, proč se nenaučit finsky.

„Nejvíc to odnášela maminka, pořád dokola jsem si opakovala slovíčka a fráze, muselo to být k nepřežití,“ dodává.

Ráchel Skleničková je náš velký klavírní talent. Nejenže si zahrála s velkým symfonickým orchestrem na Pražském jaru, ale spolupracovala s dirigentem Petrem Vronským, hostovala na festivalu Spannungen v německém Heimbachu a zúčastnila se koncertu vítězů v oboru klavír The Very Special Art ve Washingtonu.

„Jo, na Pražském jaru se mi třásla kolena,“ přiznává s úsměvem.

Velmi ráda by si také zahrála s Moravskou filharmonii Olomouc. Nechce to zakřiknout, ale něco se prý rýsuje.

autor: voj
Spustit audio