Říkali o něm, že je blázen, ale já jsem mu věřila, říká o Františku Venclovském jeho žena Pavlína
Po boku prvního československého přemožitele kanálu La-Manche prožila tři desítky let. Znala jeho bolesti, prohry i vítězství. Stála při něm i v dobách, kdy o něm mnozí pochybovali, nebo rovnou tvrdili, že je blázen. Ani dvacet let po smrti manžela není dne, kdy by si na něj nevzpomněla. Zvlášť v poslední době by svého Františka potřebovala, aby jí byl nablízku v době rekonvalescence po operaci srdce.
Těžká operace, rekonvalescence a hned několik výročí. Tak vypadal loňský rok Pavlíny Venclovské. Chystaly se výstavy k 40. výročí překonání lamanšského průplavu, připomínalo se kulaté výročí úmrtí Františka Venclovského.
„Bylo toho na mě moc. Pořadatelé poptávali fotky, dokumenty. Pořád zvonil telefon. Jsem ráda, že už to mám za sebou,“ říká paní Pavla. Aby toho nebylo málo, před pár dny by František Venclovský slavil kulaté pětaosmdesáté narozeniny. „ To už jsem ale mohla prožívat bez stresu, s tichou vzpomínkou,“ dodává.
„Poprvé jsme se potkali, když mi bylo patnáct let. To mě u nás v Bochoři, kde pracoval na letišti, doprovázel z kina. No a maminka ho hnala! Že prý jsem pro vojáka moc mladá,“ říká s úsměvem Pavlína Venclovská. Uplynulo deset let a přišlo druhé setkání, svatba.
„Tehdy už se v armádě nevěnoval boxu. Měl po úrazu, operaci páteře, hrozilo, že zůstane na vozíku. Lékaři mu doporučili plavání a otužování. Muž byl tehdy v Přerově snad jediný, který se chodil otužovat. V zimě třeba k rybníku u Tenisu, kde si vysekával díru do ledu a v té se namáčel do studené vody. Já jsem s ním nechodila, cvičila jsem v Sokole, vždyť ani neumím plavat,“ dodává.
Neúspěch i vítězství
„O tom kanálu on mluvil, co jsme se poznali. Pořád. A začal tvrdě trénovat. Plaval každý den. Jezdil na kole na jezera kolem Tovačova, to byl jeho trénink. A Bečva,“ dodává paní Pavlína. První pokus padl na 6. září roku 1970. Tehdy nebyl úspěšný.
„Měl špatné vybavení, třeba brýle. Nevěděl, co dokáže slaná voda, nikdy před tím u moře nebyl. Ale nechtěl, aby Přerovské strojírny, které ho tehdy sponzorovaly, řekly, že si udělal dovolenou. Proto i přes nesouhlas lodivoda do té vody šel. Navíc ještě ráno, takže plaval celý den až do noci,“ připomíná si Pavlína.
Nakonec rozhodčí zaveleli, že musí z vody ven. Byl na pokraji sil. „Domů se vrátil rozmrzelý, neúspěch nesl špatně. Nemohl spát a pořád říkal, že se musí do Denveru vrátit,“ připomíná paní Pavla.
Stalo se o rok později. Už se speciálními brýlemi i čepicí. „Koupili jsme tehdy dvě kila soli, vysypali do vany a zkoušeli, zda vydrží. A vydržely. Že byl druhý pokus úspěšný, jsem se dozvěděla od kamarádky. Zprávu slyšela v rádiu. Já tehdy měla jiné starosti, myšlenky. Umírala mi maminka, měla jsem roční dcerku. Přála jsem mu ten úspěch. Ten rok před tím nebyl moc dobrý,“ dodává.
Kožich nebo kanál?
„Když uplynulo sto let od prvního překonání lamanšské úžiny, dostali na oslavy pozvání všichni, kterým se to podařilo. Manžel tehdy přišel s tím, že si uděláme dovolenou. Řekl mi, ať si vyberu. Buď si mám koupit kožich, nebo jet s ním. Tak jsem jela. Chtěla jsem vidět kde, a jak plaval,“ připomíná si Pavlína Venclovská.
Cesta to nebyla jen na oslavy. František Venclovský si střihl třetí pokus, a druhý úspěšný. Ale ani tentokrát paní Pavla nebyla u toho. Její povolení k pobytu bylo kratší, musela dceru taky vypravit do školy. A dobrou zprávu, se znovu dozvěděla až z rádia.
„Obě dcery vedl ke sportu, zkusil i otužování ve sprše studenou vodou, ale když jsem slyšela křik, tak jsem to zatrhla. Ale holky plavat naučil. Jedna se sportovní dráhou skončila až kvůli nemoci, druhá když si našla kluka. No moc se mu to nelíbilo, ale naštěstí znovu začal trénovat boxery, tak se mezi nimi odreagoval,“ říká Pavlína Venclovská.
„Taky rád umýval nádobí, uklízel doma podlahy a schody v celém paneláku. No a v zimě, odhrnování sněhu jen tak v kraťasech, to ho bavilo nejvíc“, dodává s úsměvem. Dnes Pavlíně Venclovské dělají radost čtyři vnuci. Jestli některý z nich přijde na chuť dálkovému plavání nebo otužování, je zatím nejisté.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
