Tichá místa fotografky Mileny Valuškové
Oběti násilných trestných činů, pitevna, doličné předměty, lékařský výzkum, ale i portréty dětí nebo mnohovrstevnaté krajinné studie, to vše spojuje jméno známé olomoucké fotografky Mileny Valuškové.
Tato na pohled křehká žena se dokázala vžít do naturelu lidí, žijících kdysi v dělnickém ghettu ve Štěpánově a souznít s nimi, stejně dobře ale zvládla přesně dokumentovat například nálezy na pitevně olomoucké fakultní nemocnice.
U příležitosti životního jubilea vyšla kniha, která nabízí výběr z její tvorby pod názvem Milena Valušková: Fotografie 1971-2017. Hned v úvodu se dočtete o takzvaných tichých místech fotografky.
Co to jsou ta tichá místa? A k čemu vlastně? Jak říká Milena Valušková: „Moje fotografie mohou působit jako odklon od současných problémů. Ale to jen zdánlivě. Jde mi spíš o poznání, že mnohdy nabídneme více vytvořením tichého místa.“
Hledá Milena Valušková tichá místa v sobě, nebo ve vnějším prostředí? Nakolik je pro její tvorbu důležitá meditace a uvědomění si toho, čeho jsme součástí? A proč potřebuje pro svoji práci noc? A proč pohled na hvězdnou oblohu, kdy běžně řekneme, že se díváme nahoru, pro ni znamená dívat se dolů do propasti Vesmíru, do obrovského tajemství?
Rozhovor s Milenou Valuškovou byl pro mne plný překvapujících zjištění, plný podnětů k dalšímu zamyšlení. Poslechněte si je prostřednictvím odkazu výše.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka