Tréninkově si dávám Dlouhé Stráně, říká běžec Pavel Paloncý

Na prvním stupni základní školy zkusil orientační běh, líbil se mu. Naučil se hledat v mapách, orientovat se v krajině.

Přidal kolo, začal jezdit na vodě. V osmnácti si stoupl na trať prvního extrému. Sto sedmdesáti kilometrový Jesenický Tvďák ho dostal, byla to bomba.

Přestože po něm dva dny chodil jako tučňák a spolužáci na gymplu si ho dobírali. Nohy bolely, vlastně bolelo všechno. Třetí den vyrazil na trénink a začal hledat podobný závod, který by dal.

Přezdívku Machine si přivezl z Anglie

The Spine Race je závod, který se běhá v lednu v severní Anglii. Měří 430 kilometrů a vede z velké části přes močály. Už to stačí k tomu, aby si mnoho lidí začalo ťukat na čelo a více se balit do teplé deky.

Pavel Paloncý ho dal třikrát. Jako naprosto neznámý ho vyhrál, navíc o mnoho hodin posunul traťový rekord a vysloužil si přezdívku Machine.

Závody jsou z velké míry improvizace

Část extrémních závodů probíhá v noci, kdy není úplně zřejmé, kudy se poběží. Může být mlha, mrholit, nebo organizátoři dokonce účastníkům nedodají přesné mapy. „Mapu dostaneme třeba jen den dopředu, někdy až na startu, nemáme šanci se moc připravit,“ říká Pavel Paloncý.

Závody často vedou do nepřípustných terénů, kde člověk jedná sám za sebe. Když se něco stane, musí si v první fázi pomoct sám. „Máme ale zabezpečovací zařízení s nouzovým tlačítkem, kterým dáme vědět, že je to vážné a že potřebujeme pomoc,“ dodává.

Nevím, kde leží hranice lidských možností, ale zkouším zjistit, kde neleží.

Motto, kterého se Pavel Paloncý drží. Rok nemá rozdělený na měsíce, ale na termíny závodů po celém světě. Běhá v Číně, Patagonii, Tchai-wanu, Skotsku i Tibetu. Část z nich je týmových (adventure race), běží spolu tři muži a jedna žena a kombinují tři disciplíny disciplíny – běh, kolo, veslování, někdy in-line brusle, jindy rafting, část individuálních.