Červen 1945: v masakru na Švédských šancích zahynulo 265 nevinných

24. červen 2015

Bylo jen pár týdnů po válce, když se karpatští Němci z násilné evakuace vraceli zpět na Slovensko. Nikdy domů nedojeli. Na přerovském nádraží se jejich vlak potkal s vojáky, kteří jiným vlakem cestovali z přehlídky.

Jeden důstojník dostal nápad, jak si vylepšit pověst pošramocenou členstvím v Hlinkových gardách a spoluprací s tisovským režimem. Nechal postřílet nevinné starce, ženy a děti. Na místě činu si v sobotu 70. výročí masakru připomněli Přerované i pozůstalí obětí.

„Nechali je vystoupit z vagónů. Celkem 265 žen, dětí a starců postříleli na Švédských šancích nedaleko Přerova. Byli zde střílení bez soudu do týla. Nejmladšímu chlapci bylo šest měsíců,“ popisuje historik František Hýbl.

„Viděli jsme transport lidí. Vyplašení byli, protože nevěděli, co se s nimi děje. Ženy, děti. Pak nás k večeru zahnali pryč. Ráno jsme se dozvěděli, že se tam střílelo. Já jsem se tam šel podívat s maminkou. Už to bylo zaházené. Byly tam peněženky, doklady, hole pro starce. Všechno hořelo,“ přidává vzpomínku očitý svědek, tehdy dvanáctiletý, František Kužela: „O tom se nesmělo mluvit. Až potom za dva roky se to kopalo ven, ti mrtví. Dávali se do rakví a vozili do Přerova. Bylo to strašné.“

Domů se vrátilo pár lidí. Na nádraží si odskočili koupit jídlo nebo vykonat potřebu. Jako sedmiletý Pavol Molnár s maminkou. Když viděli co se u vlaku děje, schovali se v poli. Přežili. „My jsme víc než měsíc z Přerova cestovali domů. Když jsme přijeli, tak náš dům byl prázdný, vyrabovaný. Nábytek byl u vojáků, kteří byli v Přerově. Asi si mysleli, že už nejsme naživu, tak všecko vyrabovali."

Čtěte také

Aktéři masakru zůstali téměř bez trestu. Iniciátora Karola Pazúra sice odsoudili, po Gottwaldově amnestii se brzy dostal na svobodu. Později byl funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků a agentem STB.

„Po těch letech, co uplynuly od té tragédie, se dívám na to, že to nebyli lidi, kteří konali. Chtěl bych je vidět, kdyby oni si založili rodinu a měli své vlastní děti, jak by se dívali na to, kdyby někdo přišel a to stejné udělal jejich dětem. Chtěl bych mít jejich pocit, když toto všecko vykonávali na Švédských šancích,“ uzavírá Pavol Molnár.

autor: zem
Spustit audio