Kruté osudy obyčejných pasekářů na Valašsku přiblíží dokument režiséra Theodora Mojžíše

Prostějovský režisér Theodor Mojžíš má na kontě další válečný dokument Valašsko, kruté jaro 1945. Snímek je o válečném veteránovi Janu Hronkovi, který jako čtrnáctiletý fungoval za války jako spojka partyzánů.

Po válce nastoupil do armády. Pak ho prohlásili za pravicového oportunistu, pracoval v dolech. Jeho životní příběh byl součástí tragického osudu obcí a osad jako Prlov, Ploština, Leskovec nebo Lačnov. Dokument bude mít 8. května v podvečer svou premiéru v České televizi.

Dokument podle prostějovského autora Theodora Mojžíš nezachycuje žádné velkolepé bitevní scény, ale příběh valašských pasekářů - pamětníků.

„Ten dokument iniciovali lidé z těch vesnic, takže pro mě bylo zajímavé se dostat k těm lidem, kteří to často nesli v sobě a kteří pochopili, že v tu dobu byla jedna z těch posledních šancí se k tomu nějak vyjádřit z jejich pohledu. Z pohledu malého zemědělce, holky, která měla v té době 15 let. To už jsou léta, kdy si zlomové okamžiky přesně pamatujete. Každý ovšem svým subjektivním způsobem.“

Jejich životní příběh byl součástí tragického osudu obcí a osad Prlov, Ploština, Leskovec nebo Lačnov.

Ve 40. letech minulého století byly Lačnovské skály oblíbeným cílem zlínských trampů

Dokumentem jako červená nit se prolíná příběh Jana Hronka, který jako čtrnáctiletý chlapec zažil v roli spojky partyzánů odboj a krutou mstu fašistů. Není to ale podle režiséra Mojžíše jediná dějová linka: „Ta druhá jsou ti ostatní lidé, kteří v tom prostoru žili a ten třetí motiv je osud partyzánské brigády Jana Žižky, která v tom prostoru působila.“

Jan Hronek v dokumentu Valašsko, kruté jaro 1945 sám říká - největší hrdinové, kteří si zaslouží, aby se na ně vzpomínalo, byli obyvatelé valašských samot, pasekáři, protože oni vytvářeli nezbytné zázemí pro to, aby odboj mohl existovat. Nesli hlavní tíhu, nikdo jim nic nedal a dávali všechno ze svého. Bez nich by nepřežil žádný výsadek, a to jak ze Sovětského svazu, tak z Anglie.

Přestože dokument vznikl z popudu místních, vzpomínky i po víc než sedmdesáti letech byly silné a ne vždy bylo jednoduché pamětníky přimět si je znovu oživit: „Paní Běloňovou jsme několikrát navštívili a když jsme přijeli, tak nám odmítla. Tak jsme točili a za tři hodiny paní Běloňovou přivezl pan starosta z Drnovic, pod které Ploština patří. Sama uznala, že by to asi bylo dobré říct v tom kostelíku, jak to tehdy bylo s tou stavbou toho kostelíku a s těmi následnými věcmi okolo Ploštiny a okolo těch míst, kde se dodnes ta pieta slaví.“

Ploština dnes

Nepatetický a právě proto silný příběh valašských pasekářů na konci druhé světové války byl krutý a snad právě proto je stále živý. Přesvědčit se o tom můžete v dokumentu Theodora Mojžíše Valašsko, kruté jaro 1945.

Ploština, památník obětem nacismu
autor: bam
Spustit audio