Důvěryhodné zdroje a jak se v nich vyznat

Nedávno se v mé poště objevila žádost, která se sice netýkala žádné ze stanic Českého rozhlasu ani jiné rozhlasové činnosti, ale mou pozornost přesto zaujala. Předmětem onoho dotazu byla totiž důvěryhodnost článku z jednoho slovenského serveru.

Trochu jsem zapátral a zjistil jsem zajímavý kontext, který se váže k médiu, jež článek původně publikovalo. Celá tato kauza ještě posílila mé přesvědčení, že je nutné věnovat více pozornosti mediální výchově a zvyšování mediální gramotnosti. Učit konzumenty médií, jak rozpoznat důvěryhodné zdroje, jaké znaky má mít kvalitní novinářská práce (nejen ta veřejnoprávní) a jaké naopak ta, kterou je lepší ověřovat i jinde, vidím jako stále akutnější výzvu. Je dobře, že v posledních letech se problematika falešných zpráv a propagandy ocitá stále více v centru veřejné diskuse. Jsem také rád, že vznikají weby, které na falešné zprávy upozorňují a odhalují jejich pozadí.

Mohu tomu věřit?

Posluchačka se na mě obrátila s dotazem, co je pravdy na informacích, které se objevují v tomto článku: http://www.biosferaklub.info/co-se-na-nas-hrne-aneb-nocni-mura-moderni-evropy/.

Uvádím svou reakci:

Dobrý den,

seznámil jsem se s materiálem, na který jste mne upozornila. Naprosto Vám rozumím, že v dnešní době je velmi těžké odlišit, které informace jsou důvěryhodné a které nikoliv. Této situaci napomáhá snadné šíření zpráv na internetu bez nutnosti dodržovat jakékoli profesní standardy novinářské práce. Ve svobodném prostoru internetu se vyskytují také weby a články, jejichž cílem vždy nemusí být poskytování objektivních, ověřených informací, ale zájmy některých vydavatelů mohou být i jiné. Vždy je dobré vědět, kdo je autorem článku, jakým způsobem je web financován atd. Pro běžného čtenáře není jednoduché vyznat se v té nestrukturované záplavě internetových článků, ale existují metody, s jejich pomocí lze přistupovat k mediálním výstupům (tedy obsahu internetových serverů i klasických papírových a elektronických médií) s potřebnou mírou racionální skepse.

Užitečná je například příručka, kterou vytvořili studenti Masarykovy univerzity v rámci projektu Zvol si info. Srozumitelně v ní popisují, jak by měl uživatel informace na internetu ověřovat a jaké znaky by měly mít články, které pocházejí z důvěryhodných zdrojů.

Příručku můžete nalézt zde:
http://zvolsi.info/wp-content/uploads/2017/06/pruvodce_new_A4_small.pdf

A nyní konkrétně k článku, na který jste odkázala. Článek je převzat z ruských novin „Zavtra“, které se hlásí k propagaci ruského nacionalismu a k odkazu carského a sovětského Ruska. Noviny se rovněž angažují v konfliktu na východní Ukrajině na straně ruských separatistů – někteří jejich přispěvatelé se stali formálními zástupci Doněcké lidové republiky. Autor zmíněného článku Andrej Fefelov je synem zakladatele těchto novin. Tyto informace o ideologickém zakotvení novin „Zavtra“ jsme dohledali v článku otisknutém na webu Rádia Svobodná Evropa: https://www.rferl.org/a/26534846.html.

Zajímalo mne, zda tuto zprávu převzala jiná média. V ČR stejný rozhovor publikovalo několik dalších webů včetně např. webu Nová republika, který řadí think tank Evropské hodnoty na seznam dezinformačních a manipulativních webů. Žádné seriózní médium se této zprávě nevěnovalo. Důvodem může být právě zdroj, ze kterého rozhovor pochází, tedy noviny „Zavtra“. Vzhledem k tomu, že se hlásí k určitému politickému a ideologickému proudu, lze se domnívat, že i tímto článkem chtěl jeho autor prezentovat svůj pohled na svět, opírající se o hodnotové rozdíly mezi „úpadkovým“ Západem a ruským areálem, k němuž patří řada přívlastků jako „nezkažený“, „oběť“ apod. Tento srovnávací přístup se nezrodil v dnešní době, ale vyrůstá z historického kontextu tvořeného některými koncepcemi slavjanofilství přes řadu podob slovanských mesianismů včetně mesianismu ruského (nezaměňujme je s myšlenkami slovanské vzájemnosti či s láskou ke kultuře slovanských národů), sporů mezi „zapadniky“ a „narodniky“ v 19. století apod.

Dalším prvkem, který mě varuje před tím, abych mohl předloženému materiálu plně důvěřovat, je jeho afektivní účinnost a emocionální nádech. Seriózní média zveřejňují informace na základě ověřených faktů a jejich ediční zásady brání emociálním projevům. Redaktor, který rozhovor vedl, se nesnažil o vedení kritické diskuse, nenabízel protiargumenty či jinak v rozumné míře paní Bergset neoponoval. To jsou přitom standardy novinářské práce – pokud novinář vede rozhovor se svým hostem, měl by být v roli jeho oponenta, resp. podrobovat hostova vyjádření racionální kritice. Paní Bergset ve své výpovědi často jednotlivosti zobecňuje, aniž by svá tvrzení doložila příslušnými odkazy, neuvádí ani zdroje svých statistik (např. počty „odebraných dětí v Evropě, v Kanadě, v USA…“).

Nemám bohužel technické možnost ověřit jednotlivá tvrzení paní Iriny Bergset a určit míru jejich hodnověrnosti. Ve zmíněném článku jistě nalezneme řadu údajů, které se zakládají na pravdě. Ale výsledná konstrukce z výše popsaných důvodů znevěrohodňuje v důsledku celý materiál.

Nicméně téma, na něž článek poukazuje, je závažné, jak ukázal nesmírně složitý případ dvou českých dětí, na něž uplatnil svůj vliv právě ten úřad, o němž paní Bergset mluví. Ten problém tu tedy bezesporu existuje, je legitimní mluvit o něm, hodnotit jej z pozice příslušníků jiné kultury rodinného i veřejného života, seznamovat se s jeho působením a podrobovat jej třeba i kritice. Ale to podstatné, co jsem se Vám pokusil sdělit, je respektování autorské a editorské profesionality, jakou ve vysokém a přísně kontrolovaném standardu u nás poskytuje například Český rozhlas jako médium veřejné služby.

PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman Českého rozhlasu