Trocha historie

Podstatu funkce ombudsmana nacházíme už u římského tribuna lidu, úřadu vytvořeného k ochraně občanů Říma před spornými rozhodnutími úředníků. První oficiální úřad ombudsmana zřídil počátkem 18. století švédský král Karel XII. jako dohledový orgán nad činností svých úředníků. Ze švédštiny také slovo ombudsman pochází a označuje toho, koho si určitá skupina lidí vybrala za svého zmocněnce či zástupce. Roku 1809 dostal tento institut zákonný rámec zakotvením ve švédské ústavě: ombudsman se stal parlamentní institucí, která se měla starat o to, aby úředníci a soudci dodržovali zákony.

Obdobně pojaté instituce za hranicemi Švédska se začaly rozvíjet až ve 20. století. V závislosti na historických a společenských podmínkách se vyprofilovaly úřady ombudsmanů volených zákonodárným shromážděním, což je i případ českého veřejného ochránce práv, či zřizovaných mocí výkonnou (vládou). Pod vlivem švédského vzoru postupně vznikly obdobné instituce zhruba ve stovce dalších zemí.

Funkce ombudsmana přestala být výhradně otázkou státoprávních orgánů a tento úřad začal být zřizován v mnoha veřejnoprávních i soukromoprávních oblastech. Ombudsman dnes působí ve zdravotnictví, bankovnictví, energetice nebo právě v médiích. Účel i nástroje poskytnuté k jeho dosažení se mohou v jednotlivých případech velmi lišit, společným jmenovatelem však je konstrukce tohoto úřadu jako instance ochrany dodržování práva s přiměřenou mírou nezávislosti, umožňující produktivní výkon funkce.