Ondřej Neff: Živočišná solidarita
Máme na zahradě jezírko s rybkami. Nejstarším je už hodně přes patnáct let, sám přesně nevím. Těm mladým jsou tři roky, to se jich najednou vylíhlo celé hejno a zbylo jich jedenáct. Staráme se o ně, jak nejlíp dovedeme.
Když jdu ráno s krmením, opatrně kráčím po terase, krmení v hrsti. Rybky pomalu krouží jezírkem. Když ale se přiblížím k okraji, do hejna jako kdyby klackem praštil. V děsu a panice prchají, jako kdybych byl ten nejhorší rybožrout, něco mezi mrožem a lachtanem.
Čtěte také
Já a rybožrout! V životě jsem jen jedinkrát chytil rybu. Bylo mi tenkrát asi tak deset let. Bylo to o prázdninách, chodívali jsme se s dětskou partou koupat do rybníka, něco jako přehradní nádrž to byla. Místo sypané hráze to mělo hráz betonovou s přepadem a dál už pokračoval potok. V něm se mrskaly rybky, prý snad okounci, sám nevím, co to bylo. No, a že budeme chytat ryby, to bylo rozhodnutí dětské party.
Koupil jsem si tenkrát v drogérii soupravu pro totální začátečníky. Na dřívku byl namotaný vlasec s olůvkem a splávkem a na konci byl háček. Stálo to tři koruny – po Zápotockého měnové reformě byly v oběhu tříkorunové bankovky, takové modré, za jednu takovou bankovku jsem si koupil náčiní. Chytil jsem žížalu, nastražil ji na háček, nahodil a ťuk, okounek se chytil.
Bojím se člověka i jeho granulí
Dodnes cítím v rukou jeho zoufalý tanec, když jsem ho tahal nahoru. Opatrně jsem mu vyprostil háček z tlamky a pustil ho zpátky do vody. Z jeho utrpení mi byla hanba a už nikdy potom jsem nic podobného neprovedl. Nechci nikomu do jeho věcí mluvit, takže se omezím na proklamaci ke všem rybám vod sladkých i slaných, ať jsou v potocích, řekách, jezerech, rybnících, mořích a oceánech: až mě uvidí, nic jim ode mne nehrozí.
Čtěte také
Ten okounek mi ale asi udělal špatné jméno, přinejmenším u těch ryb, co živím v jezírku.
A teď to divné, proč to povídám. Když jde naše Gari nebo Nora k jezírku, aby se napily, co udělají? Strčí zubatý rypák až k hladině a jazykem chlemtají a funí u toho a cákají kolem sebe.
Ty ryby, které v děsu utečou, když se opatrně blížím s hrstí granulí v ruce, ty samé ryby připlouvají k zubaté tlamě. Přetlačují se, cpou se jedna před druhou, div jim oči nevypadnou a vypadá to, že se chtějí se zubatou tlamou pusinkovat.
Řekněte sami, má to nějakou logiku? Určitě ano. Zásluhovost v tom není žádná, protože od našich psů ty ryby nezískaly žádnou výhodu. Je v tom ale solidarita příslušníků živočišné říše. My lidé jsme mimo. Jsme nejhorší zabíječ spatřený na planetě od počátku věků a je dlužno se před ním mít na pozoru.
Tymeó danaós et dóna ferentés, bojím se Danajských, i když přinášejí dary. Bojím se člověka i jeho granulí. A divný ten, kdo se tomu diví.
Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
