Slezská diakonie v Ostravě nabídne lidem s demencí komplexní služby

Pobytové zařízení začalo vznikat v tamním středisku Siloe Slezské diakonie a hotové bude zhruba za rok. V Česku lidí s demencí a poruchami paměti každoročně přibývá. Například právě do střediska Siloe mohou příbuzní už několik let vozit nemocné podobně jako děti do školky, anebo je tam na pár dnů ubytovat a odpočinout si.

„Co tu dělám? Zpíváme, to je hlavní naše... Zpíváme všechny možné písničky, už od rána. Cítím se tady dobře, protože tady máme velmi dobré osazenstvo, jsme taková banda dobrých lidí. A je tady i veselo,“ pochvaluje si jedna z klientek zařízení.

„Poskytujeme převážně pomoc v běžných úkonech. Pomoc s mytím, s podáváním jídla,“ říká vedoucí střediska Siloe Marta Machová. „Takové ty aktivity všedního dne, to znamená reminiscenční, vzpomínkové cvičení, různé terapie, které vedou k tomu, aby se cvičil mozek,“ vysvětluje.

„Procvičujeme mozek, no. Ale nejvíce ty zpěvanky – říkají nám Zpěvanky. To mi utkvělo v paměti nejvíc. Takže jsem paní Zpěvanka,“ směje se klientka.

A třeba zrovna paní Zpěvanka využije i chystané bydlení. Bude komorní, pro dvanáct nemocných.

„Což se někomu může zdát, že je to malinké. Nicméně právě o to nám jde, aby ty služby byly rodinné. Budou vlastně obdobné jako v pobytové odlehčovací službě, tedy neustálá čtyřiadvacetihodinová péče, pomoc v základních úkonech, společnost, cvičení paměti, povídání si,“ vysvětluje vedoucí střediska Marta Machová.

Jaké to je žít s nemocným s demencí ví dobře třeba paní Dana Ličková, stará se o jedenadevadesátiletou maminku.

Čtěte také

„Nejhorší to bylo s léky, které vyhazovala. Taky než jsem přišla na to, že mi to plive do čaje. Kdo to neprožívá, neví, o čem mluvím. Dvakrát týdně jsem se nemohla dostat domů, maminka zabarikádovala vchod. Nebo jsem našla její doklady rozstříhané,“ vzpomíná paní Ličková.

Ve středisku Siloe je maminka paní Dany spokojená a paní Dana by ráda využila i nového bydlení.

„Na to čekám. Velice bych si přála, aby tady maminku přijali. Měli tady vánoční besídku a jak jsme jeli domů, tak maminka říká – líbilo se, já jsem tak šťastná. A já říkám – a víš, kdo já jsem? A ona ví, že jsem Danuška. Ale poslední dobou, když se jí zeptám, kdo jsem, tak odpoví – maminka moje,“ krčí rameny paní Ličková.