Jak to vidí bývalý horník, který už útlum dolů zažil

Dalibor Dominik teď řetízkové šatny, kde visí fáračky někdejších horníků, ukazuje turistům. Kdysi i on v dole Michal, kde je dnes muzeum, sám fáral.

„A teď už jede oblečení horníka nahoru. Zamkla se kladka a chlap mohl fárat. Když zase vyfáral, spustil ten hák dolů, svlékl se, šel vedle do koupelny, osprchoval se a hurá do hospody,“ vzpomíná Dalibor Dominik.

„Do hospody chodili opravdu skoro všichni, protože nebyla kvůli pití, ale kvůli spláchnutí prachu,“ dodává.

když pak důl skončil, měl štěstí, našel si novou práci jako údržbář. Pochybuje ale přitom, že by se teď horníci ve velkém uplatnili například v automobilovém průmyslu, jak plánuje ministerstvo.

„Většina, co na dole dělá, trpí tou neurózou – bolestmi kloubů. Někdy vezmu hrnek a jak mě to chytne, tak mi málem vypadne z ruky. Kdo pracoval na dole, nemůže mít ruce v pořádku. Všechno na dole má přes sto kilo a když si představím teď ve fabrice dělat ty malé šroubečky, tak pochybuju, že jim ti chlapi budou stačit,“ míní.

Důl Michal v Ostravě-Michálkovicích|foto: F. Tichý

Sám je hornictví věrný už téměř 50 let. Budoucnost černého uhlí je podle něj ale stejná jako jeho barva.

„Vidím to černě. Opravdu to nakonec skončí, jako to skončilo v tom devadesátém třetím, kdy na Ostravsku nezůstala ani jediná šachta. Jak to tak půjde dál, bude to konec hornictví,“ dodává bývalý horník a dnes průvodce zavřeným dolem.