Před 60 lety získal Havířov městská práva

Lidé tehdy poslali přes dva tisíce návrhů na jeho pojmenování a byly tam kuriózní názvy jako: Černé zlato, Práci čest nebo Šachtín. Nakonec tehdejší ministerstvo vnitra vybralo Havířov a do města mířily tisíce horníků a hutníků.

„Blok 22/3, tady jsem bydlel,“ ukazuje havířovský fotograf a pamětník Josef Talaš na dům, ve kterém vyrůstal. „Vedlejší vchody se teprve dostavovaly, cesty a chodníky moc neexistovaly, takže bylo všude plno bláta. A do školy jsme chodili v gumácích, galoších a teplácích. Bývali jsme umazaní a maminky z nás měly radost,“ vzpomíná.

V té době se rozestavěnému Havířovu říkalo Korea. „Když se o tom naši bavili, že se budeme stěhovat na Koreu, tak jsem z toho byl docela vylekaný, protože jsem nevěděl, kam vlastně půjdeme,“ dodává Josef Talaš.

V místech, kde trávil své dětství, v té době ale rozhodně nebyly lavičky, hřiště nebo pískoviště. „Tady to je náš dvorek. Byla tady udusaná hlína a hráli jsme tam fotbal,“ ukazuje na prostranství mezi domy.

Město mladých stárne

Havířovu se dlouhé roky říkalo město mladých. Nejmladší generace se ale v posledních letech často stěhuje jinam.

„Je mi toho hodně líto. Je to ale dáno tím, že prostě byly pozavírané šachty, Nová huť taky propouštěla a mladí jdou za prací. Tady toho moc není a dnes máme necelých 80 tisíc obyvatel. To už je znát,“ krčí rameny fotograf.

V poslední době město každoročně přichází zhruba o tisíc obyvatel. Mladá generace odchází za prací jinam a o lidi, kteří pomáhali Havířov stavět, se musí postarat stále častěji radnice.

„To je velký problém města Havířova. Ne každý chce jít do domova seniorů, mnoho lidí chce žít ve svém prostředí. A tímto směrem si myslím, že je důležité pracovat. Mít pracovníky, kteří budou docházet za seniory do jejich domácího prostředí a pomáhat jim v jejich každodenních povinnostech,“ potvrzuje havířovský primátor Daniel Pawlas (KSČM).

Havířov|foto: Wikimedia Commons CC-BY-3.0, Txllxt TxllxT