Kateřina Huberová moderuje rozhlasové Koktejly: „Je to síla příběhu a síla okamžiku.“

Interview se známou moderátorkou vzniklo speciálně pro Rozhlasové noviny, které právě vycházejí. Tady, na webu, si můžete přečíst nekrácený rozhovor. A jako bonus nabízíme k poslechu nesestříhaný surový materiál, ze kterého pak ‚novinový text‘ vznikal.

Ahoj Katko, jak se máš, na čem právě pracuješ?

Teď jsem zrovna uprostřed stříhání rozhovoru se Stanislavem Motlem (vysílali jsme 26. 3. 2015, záznam rozhovoru najdete v iRadiu na našem webu – pozn. red.) a nevím, co z toho vystřihnout, protože každé slovo stojí za poslech.

Otázku ‚jak se máš‘ jsem ti položil záměrně, protože, jak jsem vypozoroval, velmi často ji kladeš svým koktejlovým hostům v úvodu rozhovoru...

Není to pravidlo, ale někdy je to vlastně taková z nouze ctnost, protože do poslední chvilky, když si sedáme s tím hostem, vlastně najednou nevím co s ním. A tahle otázka ničemu neublíží a já uvidím, jak se tváří, jak je naložený, jestli se jí nějak vtipně chopí nebo naopak vůbec. A mi to pomůže na takové to první nadechnutí. Takže někdy je to zcela účelová otázka.

Rozhlasové noviny 2015|foto: ČRo Ostrava

Jak vypadá příprava na Koktejly?

To je hrozně těžké, nevím. Dříve jsem se připravovala tak, že jsem měla souhrn otázek a potřebovala jsem toho o těch lidech hodně vědět, nejlépe všechno. Později jsem si uvědomila, že vědět všechno mě hrozně limituje, protože s tím nakládám dvojím způsobem. Buď už se na to nezeptám, protože to vím, nebo se tedy na to zeptám, ale protože to vím, tak mám tendenci to nějak prodat – že to vím. Což je taky špatně, protože o mne v tom rozhovoru vlastně nejde. Takže jsem přišla na to, že jednoduchý princip, který je ale ve výsledku nejtěžší, je zjistit, co nevím. A na to se pak zeptat.

Podle čeho si vybíráš hosty?

Jak mi chodí do rány. Někdy je to takové splnění snů, že opravdu chci nějakého hosta k mikrofonu dostat a to se mi třeba po čase splní. Nebo mi je přihraje nějaká náhoda a jindy se mi nabídnou sami. Ale podstatou pro mne je, aby každý ten rozhovor měl příběh. To je primární potřeba.

Když říkáš splněný sen – tak mne napadá, jestli máš nějaký žebříček třeba tří nej?

To je hrozně těžké, to fakt nevím. Protože když mám pocit, že je to ten splněný sen, tak pak najednou z toho žebříčku spadne, protože zase přijde někdo jiný nebo nějaký jiný zážitek s někým, od koho bych to vůbec nečekala. Spíš je to o síle zážitku, který z rozhovoru mám. A ani nevím, jestli je přenositelný pro posluchače, ale tady ve studiu se odehraje něco, co je hodně zvláštní, těžko popsatelné – někdy bych to přirovnala až k terapeutickým chvilkám. Takže nemám top, je to síla příběhu a síla okamžiku.

Lucie Bílá těsně před natáčeím v Koktejlu|foto: František Tichý

Měla jsi z některého hosta třeba strach nebo trému před ním?

Strašně často mám trému. Zjistila jsem, že kupodivu nejhůř se dělají rozhovory s lidmi, které znám. Mám pocit, že to půjde samo, že to bude brnkačka a pak najednou – buď je to o tom, že se člověk musí dostat do nějaké stylizace, nebo toho druhého, když ho zná, nutí do situace, kde ho jakoby svléká. A najednou to není příjemné ani jedné straně. A pak jsou to machři ve svých oborech, před kterými mám přirozenou úctu, nebo umělci, které zná celý svět. A teď tady sedí u toho ‚ošuntělého‘ stolu a odpovídají na mé otázky. Tak to jsou někdy zvláštní momenty.

Máš představu, kolik lidí už ti takhle prošlo rukama?

Pokoušela jsem se to zatím jen odhadnout, ale vůbec ne spočítat. Když vezmeme v úvahu, že ten rozhovor dělám určitě deset let a z toho tak čtyři roky intenzivně skoro každý den, tak jsou to stovky lidí.

Ale abychom nemluvili jen o Koktejlu. Ty v Českém rozhlase Ostrava také moderuješ. Co tě na moderování baví?

Kouzlo toho přítomného okamžiku a třeba i kouzlo toho nechtěného. V podstatě to můžeme nazvat – a nemyslím to teď zle – nějakou rutinou v té rozhlasové práci, protože když se tam člověk pohybuje ve stejných časech, tak to schéma nabízí do jisté míry stejné nebo podobné informace a člověk má za ta léta pocit, že vyčerpal všechno, co může říct. Ale pak někdy přijde ten moment – něco se pokazí, něco vás rozesměje, někdo vás vyvede z míry... A to jsou ty okamžiky, které mě na tom baví nejvíc.

Který moderovací čas máš nejraději?

Jednoznačně ráno. Už jsem se tomu dokonce naučila fyziologicky přizpůsobit, takže já jsem ráno nejvíc nastartovaná. Navíc je nejdynamičtější a to mi sedí.

Kateřina Huberová a Lucie Výborná|foto: Martin Straka

Mám takovou trochu zvláštní otázku. Máš ráda naše posluchače?

Mám ráda naše posluchače. Řekla bych, že je to velmi plastická a barevná skupina lidí. A mám je ráda už jen proto, že je to někdo, ke komu promlouvám. A jestli to k němu dojde, tak je to v pořádku, protože on je cíl mého snažení.

Rozhlas je možná trochu zvláštní v tom, že my ty lidi, ke kterým mluvíme, nevidíme... Nechybí ti u vysílání přímý kontakt, okamžitá reakce?

Je to jiná disciplína. Když moderuji něco, kde ti lidé jsou a okamžitě vidím, jestli to funguje nebo nefunguje, tak je to samozřejmě výhoda. A když to nefunguje, tak je to samozřejmě velká nevýhoda. Člověk, který je u mikrofonu, v sobě jistou dávku exhibice mít musí. Ale nejsem ten exhibicionista, který by musel být vidět. Jsem ráda zalezlá v přítmí, sama se sebou – v tom mne to rádio baví. Jsem docela velký stydlín.

To je docela zvláštní, protože jsi působila i v televizi, kde tě bylo vidět. A předtím jsi byla herečka.

No, to jsou takové momenty – ale já jsem nic z toho neplánovala! Odjakživa jsem chtěla dělat hudbu a chtěla jsem s ní být sama. Neměla jsem jasnou představu, ale milovala jsem piano. A pak se mi prostě přihodí divadlo. Ale přes muziku. A vždycky jsem to brala, že je to překonávání sebe sama. Pak se mi přihodilo to rádio a pak televize.

Co jsi vlastně studovala?

Původně jsem pedagog. Chtěla jsem na konzervatoř, což mi ale doma nedovolili.

To divadlo, ve kterém jsi hrála, které to bylo?

Komorní scéna Aréna. Loni dokonce divadlo roku, což je velký úspěch, protože po mnoha letech je to jedno z mimopražských divadel, které dostalo toto ocenění. Byla jsem u jeho zrodu a teď zpovzdálí sleduji, jak už jsou ti mí kolegové velcí mistři. Pamatuji na partyzánské doby, kdy jsme měli všichni dohromady jednu šatnu, sami jsme se starali o kostýmy a rekvizity a všechno to bylo jedno velké nadšení.

A jak ses dostala do rozhlasu, jak se ti to přihodilo?

To byla náhoda a zase ta muzika byla předtím, protože jsem tady byla přibližně v sedmnácti letech se školou – se sborem jsem natáčela něco v hudebním studiu a režíroval to František Mixa. Nějak jsme se spolu dali do řeči a povídali jsme si o muzice. Pro mne to byl zážitek, dobrý a zase jsme si odjeli každý po svých. Uběhlo několik let a dostala jsem osobní dopis od Františka Mixy, ve kterém mi psal, že rozhlas hledá moderátory a že si myslí, že by mě to mohlo zajímat. Vůbec jsem nechápala proč, co ho k tomu vedlo. Ale aby mi to nebylo hloupé, když do toho investoval čas a papír, tak jsem na ten konkurz přišla. A neodešla jsem už od té doby.

Zmínila jsi také televizi. Lidé, kteří pozorněji sledují mediální scénu, si tě určitě budou pamatovat jako moderátorku svého času oblíbených publicistických Černých ovcí. Jaké to bylo tehdy moderovat takový pořad?

To právě bylo to, jak jsem hupla do něčeho, co vůbec nevím, co obnáší. Já nevím, jestli jsou to náhody. Asi ne, když se to tak nějak děje a potom ty věci fungují. Ale seznámila jsem se s jedním kolegou z Radiožurnálu a on zrovna věděl, že Jan Pokorný, který moderoval Černé ovce, chce odejít a že teď hledají holku. Mávla jsem nad tím rukou, že jsem z Ostravy a že na Černé ovce stejně nedohlédnu. On ovšem nahlásil, že přijedu tehdy a tehdy a mi oznámil, že tehdy a tehdy přijedu. Takže jsem přijela do Prahy, kde mě přivítal dobře naladěný Jan Chalupecký, posadili mne na nějakou kostku s tím, ať zkusím uvést nějaké téma. Za pár týdnů mi zavolali, ať přijedu ještě jednou, že mě zkusí prohnat maskérnou. A pak už mi Jan Chalupecký jen zavolal, kdy je první natáčení. Takže se mi znovu stáhl žaludek a s tím jsem fungovala zase několik let.

Kateřina Huberová v TV - Černé ovce|foto: archiv Kateřiny Huberové

Co jsi ještě pro televizi dělala nebo děláš?

Po Černých ovcích přišlo Dobré ráno z Ostravy a ty dvě a půl hodiny živého vysílání byly pro to moderátorské řemeslo dobrou školou. Tam člověk zažil i to, co ho nenapadne. Na to se pak nabalila další nabídka – pořad Hledám práci, což byla vlastně taky taková publicistická záležitost. A připadalo mi to hodně užitečné, protože jsme cílili na lidi, kteří se ocitli bez práce a na všechny rizikové skupiny. Měli jsme docela dost pozitivní ohlasy, protože spousta těch informací asi spoustě lidem mohla nějak pomoct.

Ale pak mám ještě jednu televizní kuriozitu a tou jsem vlastně úplně začínala televizní kariéru. Ale to skoro nikdo neví a asi to už ani není dohledatelné. Bylo mi devatenáct a dostala jsem se do pořadu Seniorklub. Vysílal se živě a nastoupila jsem tam jako telefonistka. Zapisovala jsem dotazy diváků a tlumočila je moderátorovi, který tam seděl s geriatry a různými odborníky. Vůbec jsem nevěděla, kde jsem a co tam dělám, vůbec ničemu jsem nerozuměla. Ale asi nejkurióznější na tom bylo to, že se mě tam snažili trošku zestařit. Takže jsem nakonec trochu jako ta seniorka vypadala, protože jsem vždycky měla na sobě něco šíleného a na hlavě měla drdol! Ale netrvalo to dlouho, byla to opravdu několikaměsíční záležitost a věřím, že je zapomenuta někde v archivu, který v roce 1997 vyplavila velká voda (smích).

V čem je podle tebe rozdíl mezi televizí a rozhlasem?

Televize není tak pohotová, protože člověk je tam závislý na spoustě dalších profesí. Když se něco přihodí – než se posbírá štáb, než se dojede na místo, někdo to musí natočit, pak střižna... Je to strašně moc lidí. A těch strašně moc lidí mi vadí. Rádio má úplně jinou atmosféru, člověk si spoustu věcí může udělat sám a v krátkém okamžiku. To je neuvěřitelná výhoda a jiné médium to neumí. A pak ta dávka určité intimity – rádio má opravdu jinou atmosféru. Kdo si sem z těch respondentů sedne a má televizní zkušenost, tak je z toho televizního prostředí vystresovaný. Rádio tohle nemá, rádio je strašně vlídný dům, taková komorní scéna. A proto to pro mne bude vždy prostředí nejmilejší.

S tištěnými médii máš taky nějakou zkušenost?

S tištěnými ne. A ani nevím, jestli by mne to bavilo. Ne, že bych neuměla psát, ale nebavilo by mě to, protože se do těch textů zasahuje způsobem, který se mi nelíbí, protože se to píše, tak jak mě to nebaví. U rádia oceňuji, že když člověk má nějaký charakteristický způsob řeči, tak to tak zůstane, je to autentické. Ale v novinách to vždycky nějak přepíšou a udělají z něho literárně mluvící postavu, což je blbost.

V závěru koktejlových rozhovorů se svých hostů ptáš, co by si přáli nebo co jim popřát. Jak je to u tebe?

S tím přáním? Bavili jsme se o tom teď se šéfem a on se mě zeptal, jestli to není už moc. Ale ona ta otázka tak nějak vyplynula. Nevím, jak se to přihodilo, že se mi povedlo ji položit asi tak třikrát za sebou a tak rozdílné odpovědi mě natolik překvapily, že jsem si řekla, že to stojí za takový můj osobní sociologický průzkum. A s přáním každý nakládá úplně jinak. Někdo si přeje něco pro všechny, někdo si přeje něco ryze osobně, někdo to pojme jako zamyšlení. Přiznám se ale, že jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, jak bych na tu otázku odpověděla já.

Já tu tvou otázku beru jako tvůj koktejlový podpis.

V podstatě asi je. Ale já bych si přála, abych se s těmi lidmi mohla pořád potkávat. Ten rozhovor je fakt něco, co mě baví a v čem jsem našla veliké pracovní naplnění. Takže kdyby to tak mohlo být ještě hodně moc dlouho, to bych si moc přála. A k tomu bych si přála, abych to mohla vykonávat ve zdraví a abych nemusela mít starosti o zdraví svých blízkých.

Intimní atmosféra během natáčení Koktejlu|foto: František Tichý