Pro Radku je běh malým životním vítězstvím
Po desítkách společně naběhaných kilometrů jsou na vítkovickém stadionu pomalu jako doma. Skupinka deseti amatérských běžkyň trénuje na blížící se Český běh žen v Ostravě.
Nechybí jim touha, vytrvalost a snaha překonat sama sebe. Deset žen, které se přihlásily do tréninkového projektu Českého běhu žen ‚5 na 5‘, čeká už za dva týdny velký závod - pětikilometrová trať v centru Ostravy. Na Městském stadionu Vítkovice proto ženy už od poloviny dubna dřou na vylepšení fyzičky i techniky běhu pod vedením profesionálního trenéra Martina Olšera. Dnes vám nabídneme příběh amatérské běžkyně Radky.
Radko, ráda bych věnovala větší pozornost vašemu příběhu, protože vy jste si prošla těžkým obdobím. Řeknete nám o tom více?
Patronkou Českého běhu žen je legendární sprinterka Taťána Netoličková-Kocembová, podle které je závod skutečně pro všechny ženy. Nezáleží na věku, ani perfektní kondici, počítá se i velmi pomalé tempo nebo indiánská chůze. Ženy se také mohou případně vzájemně podpořit v kategorii týmového běhu.
V roce 2014, to mi bylo 29 let, mi diagnostikovali rakovinu prsu. Za ty dva roky jsem absolvovala dvě operace, šestnáct chemoterapií, ozařování, biologickou léčbu, hormonální léčbu. Bylo toho hrozně hodně.
Prošla jste si peklem, dá se říci. Co to všechno udělalo s vaším tělem, s vaší kondicí a psychikou?
Bylo to hrozné. Během těch chemoterapií jsem vlivem všech těch léků přibrala asi patnáct kilo. Fyzicky jsem na tom byla tak, že asi po šesté chemoterapii jsem byla ráda, když jsem vůbec došla z obýváku do kuchyně. Nevěřila jsem tomu, že ještě někdy v životě budu běhat, protože to tělo dostalo strašně zabrat. Je úžasné, že tady teď běhám a že to jde. Je to skvělé!
Co vás postavilo na nohy, kdo vám pomáhal?
Pomáhala mi rodina a přátelé. Myslím, že pro blízké je hrozná ta psychická zátěž, protože když vidíte, že tomu vašemu blízkému je špatně a nemůžete mu pomoct, tak je to strašně těžké.
Vy jste běhala nebo jinak sportovala před nemocí?
Sportovala jsem hodně. Hodně jsem běhala – třikrát, čtyřikrát týdně jsem dávala deset, patnáct kilometrů. A snažila jsem se běhat i během těch chemoterapií, ale s každou další to bylo níž a níž, až asi u šesté chemoterapie jsem si musela přiznat, že už neuběhnu vůbec nic. Tehdy jsem to obrečela. Musela jsem se smířit s tím, že si musím odpočinout. Tajně jsem doufala, že to půjde, že to zlomím, a jsem ráda, že se to povedlo.
Co byste vzkázala všem?
Kdo zvažuje, že by chtěl někdy běhat a pořád tvrdí, že to nejde a že nemá čas, že to jsou jenom výmluvy. Pokud člověk bude chtít, tak to fakt půjde. A já jsem toho živým důkazem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
