Totalitní městečko

Byl to pro mne kapku šok, když jsem v úterý 17. listopadu v podvečer zamířila na Masarykovo náměstí. Bylo tam plno. Lidi jsem nepočítala a jejich množství odhadnout neumím, ale prostor mezi stany, které Totalitní městečko tvořily, byl zaplněný docela hustě. Navíc v den, kdy je státní svátek, který následuje těsně po neděli, čehož řada lidí využila, aby si maximálně prodloužila víkend a odjela někam pryč. A to si v Ostravě obvykle stěžujeme, že je složité lidi do centra města dostat. Docela mě bavilo pozorovat v Totalitním městečku vášnivě debatující skupinky lidí, kteří mají na socialismus rozdílné názory. Usmívala jsem se, když jsem od maminek slýchala věty "Jak bych ti to jenom vysvětlila..." Mrazilo mě, když jsem natáčela se ženou, na kterou minulost dýchla natolik, že jí bylo skoro do pláče. Asi si připomněla, jak musela prožít nejlepší léta života.

Když jsem pak sledovala televizní reportáže a nebo pročítala články o výročí Sametové revoluce, velmi často v nich podle mě významné osobnosti z Česka i zahraničí mluvily o občanských iniciativách. A právě letošní ostravská připomínka 17. listopadu byla tak trochu aktivitou občanů. Jeden z organizátorů mi vyprávěl, jak se s kolegy prostě rozhodli, že budou konat, když zjistili, že se ve městě žádná oficiální akce pro lidi nepořádá. Občanské iniciativy i těm demokratickým politikům často překáží, protože komplikují jejich vládnutí. V Ostravě například bojují za stromy anebo za stavbu vědecké knihovny. Podle mě bychom ale za ně měli být vděční. Třeba Totalitní městečko pomůže, aby ostravský rudý cejch trochu vybledl.