Sůl nad zlato

Jiří SlavičínskýFoto: ČRo Ostrava

Při noční procházce městem jsem potkal silničářský sypač. Řidič si odskočil na cigaretu a stroj dál kolem sebe metal sůl. Tu noc hodně sněžilo a když jsem na ona místa přišel následující den, bylo celé náměstí bílé a jenom černý kruh obnažené země připomínal řidičovu krátkou noční pauzu.

Sůl je mocná a účinná. Snižuje teplotu tání sněhu a ledu a dokáže tak rozpustit zmrzlé pokrývky silnic. Solí se dnes pořád a všude. Mám pocit, že tím dál tím víc. A to nejen na silnicích, kde je to často asi nezbytné, ale i na chodnících a různých malých cestičkách. 

I když se sám sebe snažím přesvědčit, že je solení cest potřebné, nemám ho rád. V zimním městě mám z mokrých chodníků pocit, že je stále obleva. Sotva vyjdu ze dveří domu, brodím se černou rozbředlou kaší, za chvíli mám mokré prosolené boty a na kalhotách nakreslené rozmanité solné mapy a obrazce. Nadměrným solením navíc trpí i stromy a rostliny v příkopech u cest a i pro vodu v řekách asi nebude sůl nějak dvakrát přínosná. 

Marně přemýšlím, odkud se mánie s přehnaným solením vzala. Možná za ni může naše pohodlnost nebo snaha vytvořit z města ideální prostředí, ve kterém ani nepoznáme, jaké je venku doopravdy počasí. Nevím. S trochou sentimentu tak aspoň vzpomínám na štěrk nebo popel. Proti klouzání fungovaly stejně a zima s nimi byla tak nějak pěknější.