Hlubší stopa

Neposekaný trávník, domácnost v dezolátním stavu, útroby ledničky vybízející k okamžitému zásahu hlavního hygienika. Ano, přiznávám. Tak to vypadá u mne doma po nekončícím záběru, který způsobil soud s vítkovskými žháři a povodně. „Nastříhala“ jsem desítky zpráv a nedalo se nic dělat - soukromí šlo stranou. Když jsem o tom přemítala před usnutím, napadaly mě kacířské myšlenky. Stojí to vůbec za to? Kdo si za nějaký čas na nějakých pár sekund z vysílání vůbec vzpomene? Pravda je, že výsledky práce nás ve zpravodajství mají doslova jepičí život. Co je ráno aktuální, už je večer dávno starou informací. Proto mě v minulých dnech nesmírně a nečekaně potěšila policejní tiskovka. Kriminalisté oznámili, že dopadli zloděje, který kromě jiných objektů vykradl i stacionář pro postižené děti v Ostravě. Když jsem později mluvila s vrchní sestrou, téměř plačícím hlasem mi popisovala, jak ukradený počítač je pro ně důležitý. Je speciálně upravený a malí klienti se na něm učí komunikovat s okolním světem. Po půlhodině od odvysílání této reportáže se ozval podnikatel a nabídl stacionáři pomoc. Předala jsem kontakty a uvidíme, jestli se dočkáme happy endu. Možná jeho počítače nebudou potřebám stacionáře vyhovovat, nevím. Ale jedno vím. Já měla radost - zaprvé, že jsou ještě lidé solidární a zadruhé, že i se svou prací s jepičím osudem mohu k něčemu trvalejšímu přispět.