Dlouhé čekání

Když akce začínala, moc jsem jí fandil, teď jsem spíše rozpačitý. Mám dojem, že jde o akci, která se točí v kruhu a pro mě, jako uživatele služby pro těžce zdravotně handicapovaného vlastně nic nepřináší. Nechci nicméně zpochybňovat přínos této akce a tvrdit snad, že handicapovaným zhola nic nedává, tak to není. Lidé se potřebují setkávat, ono lidé s handicapem těch možností moc nemají. Určitě se na Dny těší, letošní internetová dražba ve prospěch postižených dětí je také výborná. A tak dále, a tak dále. Jen jsem si vždy myslel, že takovéto setkání bude mít i jiný přínos než tradiční výměnu zkušeností. Je to samo sebou potřeba, ale ono si ty zkušenosti vyměňujeme pořád dokola a pak konstatujeme, že jsou u nás specifické podmínky. Většinou také vždy hovoříme o tom, že platové podmínky našich lidí, kteří se o postižené starají, jsou mizerné. No ale to taky víme pěkně dlouho. Zadání takovéto akce je jistě jiné, zaměřuje se třeba na jiná postižení než na ta nejtěžší, ono spektrum handicapovaných lidí je široké, ale já bych ocenil, aby už někde zaznělo, proč nejsou k těžce zdravotně postiženým osobní asistenti a co se s tím bude dělat. Aby takováto mezinárodní akce nastartovala změny a aby jejím výstupem bylo něco konkrétního. Abych já, coby uživatel služby, respektive moje rodina, po nějaké době pocítil pozitivní změnu a abych neustále neslyšel od neziskových organizací a úředníků, že je transformace a stop stav. V těch uplynulých letech mi prostě chyběl jasný a hlavně hmatatelný výstup z této akce s nějakým dopadem na tuto základní službu. Zdá se mi prostě, že neustále objevujeme objevené a konstatujeme už stokrát vyřčené. Na hmatatelný dopad a přínos této akce čekám už nějakých třináct let. Proto jsem z toho rozpačitý.