Ivana Šuláková: Charita s dobrým pocitem

Letos mám pocit, že se na mě aktivisté s prosbami o dobročinnost vrhají opravdu odevšad. Nejde ani tak o různé benefiční akce nebo sbírky, do nichž se hlásíme dobrovolně sami. Jde o ty, které se odehrávají v ulicích. Jejich aktéři si totiž záměrně vybírají místa, kudy prochází mnoho lidí, většina i několikrát denně.

A tak se mi stává, že ke mně, obrazně řečeno, s nastavenou dlaní přistupují žadatelé opakovaně během jediného dne. Když mě pak o půlhodinu později na další sbírku upozorňují pokladní ve dvou obchodech a do toho z reproduktoru hraje reklama na další sbírku, mám už toho dost.

Patřím k lidem, kteří si sami vybírají, na co přispějí. Chci vědět, kam peníze jdou a taky kdo a kolik z vybrané částky ve finále dostane. Zásadně ignoruji takzvané charity, v nichž velkou část vybraných peněz spolkne režie, nebo takové, jejichž cílové místo je tak nějak mlhavé nebo podezřelé.

Teď už mi ale začínají vadit i ty, jejichž dobrovolníci nerespektují mou potřebu rozhodnout se sama a bez nátlaku. Nechci se cítit provinile, když výběrčí sbírek odmítám, nechci záměrně obcházet jejich známá stanoviště a uhýbat jim pohledem. Chci si vybrat po zralé úvaze a bez zahnání do kouta.

Chci si užít ten dobrý pocit, kdy vkládám peníze do rukou někomu, o němž jsem přesvědčena, že s nimi naloží dobře a ku prospěchu tomu, kdo to opravdu potřebuje. Odmítám roli rukojmí, kterému de facto sdělují: dáš a budeš se cítit dobře, nedáš, nebude ti blaze na duši.

No, řekněte, milí posluchači, neprožíváte takové pocity občas i vy? Pominu-li případy, kdy někdo jiného obdarovává, protože si takříkajíc žehlí svědomí, což bychom mohli srovnat s kupováním odpustků v církevní historii, měl by být smysl charity jakéhokoliv druhu jednoznačný: pomáhat a udělat radost nejen příjemci, ale potěšit i samotného dárce.