Ivana Šuláková: Cuticula

Už nějakou dobu chodím do obchodu s potravinami vybavena brýlemi. Možná ale, že lepší by byla lupa. Výrobci mi totiž mou snahu zjistit složení poživatin, které hodlám nakoupit, vůbec neulehčují. Bleší písmo ztracené ve změti barev, obrázků a čárových kódů je někdy opravdu obtížné rozklíčovat, ale daří se mi to.

Dokonce jsem úspěšná i ve znalostech toho, co se skrývá pod různými chemickými látkami, hlavně "éčky". Před časem jsem je pilně nastudovala, a tak teď už vím, která jsou neškodná, a která nechám spolu s jejich potravinovým nositelem i nadále v regále. Když tyto dva základní kroky zvládnu, mám skoro vyhráno.

Skoro proto, že si ještě musím dát pozor v případě uzenářských výrobků třeba na podíl masa, tuku, mouky, sóji a hlavně - kůže. Nevím jak vám, ale mě se představa této části tělesné schránky kuřat, prasat nebo bůhvíčeho v klobásce označené Delikates určitě nepozdává, a tak si na ni dávám na obalu náramně pozor.

Jenomže, producenti „fujtajblů“ v potravinách nejsou hloupí. Vědí, že kůži v jídle rádi nemáme, a tak vymysleli novou fintu - prostě ji pojmenovali jinak - latinsky. Na některých obalech tak už nenajdete slovo kůže, ale pouze „cuticula“. Možná ale, že si, stejně jako já, vzpomenete na hodiny biologie a budete vědět, že nás chtějí jen oblafnout.

Jedno je ale jisté, asi si budu muset osvěžit mé velmi chabé základy latiny. To pro případ, že až půjdu příště nakupovat, budu vědět, že tuk se latinky řekne fat, kosti jsou bones, mouka similam a maso meat. Štěstí je, že aspoň ta chemická éčka mají mezinárodní označení, a tak se je nemusím učit nazpaměť znova.