Ivana Šuláková: Hrůzná Stodolní

Stává se pravidelně, že se mě lidé, kteří ještě nenavštívili Ostravu, vyptávají na "proslulou" Stodolní ulici. Přiznávám, že jsem na jejich nadšené očekávání v hlase už tak nějak alergická. Já sama toto místo nepovažuji za výjimečné.

Vlastně ano, něčím výjimečné je - koncentrací barů, hospod a restaurací. Chcete-li podniknout túru po krásách ostravských náleven a opít se přitom do němoty, na Stodolní to zvládnete na pouhých několika desítkách metrů.

Že čekáte něco víc? Že se chcete pobavit i jinak? Pak jste na špatné adrese. Ona "jiná zábava" je na Stodolní skutečnou vzácností. Tedy, pokud nepočítáte herny, ve kterých vám digitální bandité tahají peníze z kapsy.

Bývaly ale časy, kdy se v tamních barech a klubech mohli návštěvníci sejít s mladými a začínajícími umělci, poslechnout si jejich muzicírování, třeba s nimi i poklábosit. To byla také doba, kdy si Stodolní oprávněně vysloužila svůj punc výjimečnosti.

Dnes tam žádné umělce nenajdete. V nejlepším případě si můžete v tamních barech poslechnout nějakého přiopilého hosta libujícího si v karaoke šou.

Ale co to říkám?! Na umělce tam přeci jen občas narazíte. Někdy i na známější. Chodí si tam, jako jiní smrtelníci, vypít skleničku. Stejně jako Michal Hrůza, který měl zazpívat na letošním Colours of Ostrava. Nezazpíval a kdo ví, jestli ještě zpívat bude. Na Stodolní se připletl do bitky, z níž si odnesl těžké poranění mozku.

Hodně lidí je z toho v šoku. Já ne. Už dávno vím, že je to ulice, jako každá jiná. Přes den poklidná ale v noci nebezpečná - s opilci, rváči, dealery drog a naivnímu turisty, kteří čekají jedinečný zážitek.