Ivana Šuláková: Krylovo zrcadlo

Když Krylovu první vydanou píseň Nevidomá dívka nahrála skupina The Bluesmen a nazpívala Hana Ulrychová, nebyla jsem ještě na světě. Když na Houpačce začali hrát jeho písničku Bratříčku, zavírej vrátka jako jasný protest proti okupaci v srpnu 1968, bylo mi teprve pár měsíců.

Vojáci v hranatých železných maringotkách naháněli v ulicích Opavy mojí mamince hrůzu. Narodila jsem se prý do špatné doby. Venku se setmělo a noc, která nastala, opravdu nebyla krátká. Trvala přes 21 let.

Během ní pomalu zestárla generace, která měla svoje prominenty, jejím programem byla rezignace a facky argumenty, měla i své kajícníky a fízly z honorace, i skromné úředníky a tvory bez svědomí. Ale nejen ty.

Realita totiž byla přeci jen o trochu optimističtější. Karel Kryl sice taky hovořil o víře v lepší budoucnost, ale v podstatě byl pesimista. Texty jeho písniček o tom svědčí. Kdyby byly jeho písně přesným odrazem skutečnosti, nemohl by přijít Listopad 1989.

Zažila ho většina z nás, zažila jsem ho i já. Stejně jako moje maminka, i já jsem tehdy nosila na rukách čerstvě narozeného potomka. Já ale doufala, že se narodil do lepší doby. A stejně jako mé rodiče v osmašedesátém, i mě tehdy provázely Krylovy písničky.

Vlastně mě provázely celou tu dobu. Hrát se sice nesměly, ale na kytaru jsme je brnkali všichni, a neznala jsem nikoho, kdo by nazpaměť neodříkal alespoň jediný Krylův text. Ostatně, i ona letitá znělka Karla Kryla ve Svobodné Evropě: pískání nad nedomáčknutou kytarou se třemi rozloženými akordy, mi hned tak z paměti nevymizí. To naivní přesvědčení, že pouhým zpíváním jeho melodií rebeluji, mi dneska připadá směšné.

Jenomže, co byste chtěli po dospívající slečně, která se v patnácti počůrala strachy, když ji poprvé, a naštěstí naposledy, přivezli k výslechu do pověstné ostravské ulice Na Hradbách jenom proto, že se tak nějak omylem ocitla tam, kde být neměla?!

Od té doby uběhlo mnoho let. Kolikrát jsem si řekla, co by asi Kryl řekl na to, jaká je dnes naše země? Asi by byl, jak se od něj vždy čekalo, hodně kritický. Ostatně, byl to právě on, kdo mezi prvními po svém příjezdu do polistopadového Československa varoval před zloději Sametové revoluce: "Žít zase bez svobody slova? Toť důvod zažádat si znova o politický azyl...!"

Karel Kryl slova svého protestsongu Timur a jeho parta naplnil bezezbytku. Jen o pár let později se dočkal azylu v končinách, ze kterých už není návratu. Jeho písničky tu ale s námi zůstaly. A to je dobře. Jeho písničkářským bacilem se nechám nakazit vždycky moc ráda. I když vím, že strejček Strach a teta Obava praví, že je doba bolavá.