Ivana Šuláková: Mlčící babybox

V Česku je jich celkem 62 a jejich vyhřívaný a speciálně upravený interiér už okusila více než stovka dočasných obyvatel. O čem mluvím? O babyboxech, čili speciálních schránkách, do kterých rodiče mohou odkládat nechtěné kojence.

Krnovští mají ještě v čerstvé paměti, když se jeden takový dočasný azyl pro novorozence uváděl do provozu právě u nich. Bylo to přesně před dvěma lety. Podnětem k jeho zřízení byl nález novorozeného podchlazeného chlapečka, který v dubnu téhož roku ležel na lavičce v tamním nemocničním areálu. Náhodně ho našly dvě pacientky. Později dostal jméno Aleš a přežil ve zdraví.

Takové štěstí ale neměla holčička, kterou její matka porodila tento čtvrtek brzy ráno. Pobyla na tomto světě příliš krátce.

Je to složitý případ, který má v ruchách policie ale jedno je už teď jisté - děvčátko bylo nechtěné. Přitom se narodilo jen necelý kilometr od babyboxu, který mu mohl nejen zachránit život, ale také dát budoucnost v podobě nových milujících rodičů, zatím marně čekajících na vlastního potomka.

A že jich je u nás mnoho, nemusím ani zdůrazňovat. Počet neplodných párů roste velmi rychle a jejich šance adoptovat kojence se podobá mnohamilionové výhře v loterii.

Přirozenou vlastností člověka je vzájemná sounáležitost a solidarita s ostatními. Logicky k ní patří i péče o děti v případě, že se o ně vlastní matka nemůže z různých důvodů starat.

Babyboxy v Česku považuji za jeden z takových projevů obecné solidarity. Už dávno jsou totiž pryč časy, kdy rodiče museli odkládat děti, které nemohli nebo nechtěli vychovávat, třeba před dveře sirotčinců. Proč tedy stále některé nekončí tam, kde by končit měly - v rukách láskyplných, byť náhradních rodičů?!

Osobně si myslím, že chyba je v malé informovanosti potenciálních matek.

Z ministerské příručky pro učitele sexuální výchovy na základních školách jsem se dozvěděla mnohé o sexu, pohlavních chorobách, homosexualitě, různých sexuálních úchylkách i o nebezpečích na internetu.

O tom, co si ale má počít žena, která už matkou je a přitom jí být netouží nebo nemůže být, není v téhle moudré brožuře vůbec nic. Ani jeden ze čtrnácti otitulovaných odborníků, kteří jsou pod textem podepsaní jako autoři, necítil potřebu se o babyboxech zmínit. Proč? Nevím. Jen mě napadá, jestli vědí, že dnes už děti nemusíme odkládat na schody klášterů a kostelů.